Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Zub

1. dubna 2010 v 13:38 | Mirek
Lidi bolí mě zub. A  nevím, co mám psát na blog. Dlouho jsem tu nebyl. :( Prý mi ho snad i smažou nebo co. :(
 

Alternativa

19. března 2009 v 13:06 | Mirek
Už dlouho jsem nic nenapsal a dnes mám celý den chuť něco tvořit, takže hezky zabiju dvě mušky jednou ranou.

Poslední rok pro mě byl v mnoha směrem rokem alternativ. Našel jsem si alternativní školu, byl jsem na alternativním festivalu, používal jsem alternativní operační systém a dokonce i v oblasti seriálů jsem si našel alternativy. Ani ty hry na počítači už nejsou, co bývaly. Něco z toho myslím částečně přeneseně, ale vesměs to tak bylo.
O škole psát nebudu. Beztak není co rozepisovat a já to téma opravdu nemám rád. Takže co tu máme dál? Festival! Letos jsem byl na Mezipatrech. Musím říct, že jsem si to užil. Byla se mnou i Eru a nejspíš jsem ji většinu doby připadal jako dítě v cukrárně. Užíval jsem si tu atmosféru, kde "být gay" neznamená "být divný", ale je to něco normálního. Byl jsem na besedě s tvůrci pořadu Q a docela jsem se rozpovídal. Ještě před besedou jsem potkal moderátorku pořadu a drze jsem se pokusil vnutit se jí do pořadu. Skončilo to rozhovorem s producentem (či kdo vlastně ten pán byl) a samozřejmě neúspěchem. No ale byl bych hloupý, kdybych to nezkusil, ne? Ve stejný den se konalo promítání filmu "Než zapomenu", což bohužel byla tragédie největšího kalibru. Už dlouho jsem neviděl tak špatný film a to počítám i 21 gramů, ze kterých jsem neviděl prvních 10 minut a pravděpodobně proto jsem celý film nepochopil. No stane se. Důležitější bylo, že jsem tam byl s Eru a San a ta atmosféra tam... Před filmem jsme stihli Queer Shop a já jsem si koupil knížku, placičku (kterou jsem bohužel ztratil) a nabral si spousty letáků. V rámci nadšení jsem si zaflirtoval se slovenským prodavačem a bylo mi zase o kus líp. Moc mi to sice "nežral", ale já jsem se doslova koupal v záplavách endorfinů. Bylo mi rozhodně líp, než při prvním sexu. I když ten byl taky zajímavý. Obzvlášť moje první slova po něm. To sem ale nepatří. Kde jsem to skončil? Jo na Mezipatrech. Eru se tam hrozně líbil jeden kluk, ale nedokázal jsem ji ukecat, ať za ním jde. Už je jako ten Petr (můj nejlepší kamarád). Tomu se zase líbí jedna vrátná (mladá ženská) a není schopný s ní promluvit. Proboha o co jde? tak se přinejhorším lehce ztrapním před cizím člověkem, ne? Nic se neděje, život jde dál.
Popojedeme... Někdy kolem léta jsem se rozhodl, že mám Windows plné zuby a že Vista jsou výsměch, takže si pořídím Linux a budu v klidu. To jsem si naběhl! Nejdřív nešla síťová karta, protože jsem předtím zkoušel Wi-fi a zapomněl jsem vypnout wifi kartu. Pak mi nešla streamovaná kolejní televize, což se asi po třech měsících ukázalo být chybou špatného playlistu. Teď jich na notebooku mám asi šest a před každým spuštěním televize zkouším, který funguje. Přitom jsem neměl žádnou možnost, jak si ověřit, že mám špatný playlist a není to tím, že mám Linux. Nedávno jsem zapomněl zapnuté PC s aktivním stahováním z kolejní sítě a po návratu jsem ho měl téměř plné. Nevšiml jsem si toho a ještě jsem stahnul aktualizované balíčky pro Linux a jeho aplikace. (To je mimochodem největší výhoda oproti Windows - nejen, že všechny programy se přidávají a odebírají v jednom "okně", kde se dá najít prakticky cokoliv, ale systém stahuje aktualizace pro všechno a ne jen pro samotný OS.) Výsledkem byl počítač se 23MB volného místa, který po vypnutí už prostě nenaběhl. Zkoušel jsem googlit. Brzo mi došlo, v čem je problém, ale nebyl jsem schopný nikde najít, jak vyčistit linuxový disk, který nechce naběhnout do systému. Přes konzoli to nebylo o nic lepší, protože jsem našel jenom příkazy pro starší verze systému, které prostě nefungovaly. Linux Wiki na tom byla podobně. Prostě peklo. Nakonec se problém vyřešil tím, že systém při asi dvacátém restartu (a to opravdu nepřeháním) naběhl sám a já jsem v něm mohl promazat soubory.
Vím, že to není chyba Linuxu, ale vadí mi nedostatek informací, které jsou k němu dostupné. Přesně se potvrdilo to, co jsem o Linuxu slyšel: Je to dobrý systém, který stačí pro většinu úkonů, ale když se něco "posere", je hodně těžké problém vyřešit, i když má uživatel poměrně přesnou představu o tom, v čem je problém. Linux se velice brzy s mým notebookem rozloučí a vrátí se, až vyjde jeho novější verze. Třeba to bude lepší.
Už jsem se zmínil o televizi a o tom, jaké problémy s ní na koleji mám. I to je (spolu s faktem, že jsem pořád hodně často nemocný) jeden z důvodů, proč jsem začal sledovat nejrůznější seriály. Viděl jsem jich už opravdu hodně. Většinou je to tak, že si stáhnu pár dílů nějakého seriálu, rozdívám se na něj, řeknu si, jestli to má cenu a popřípadě stahuju dál. Pak najdu něco nového a odběhnu od rozdívané věci. Celé kolečko se takto opakuje. Výjimky jsou řídké, ale jsou. Za zmínku stojí hlavně dvě: Firefly a South Park. Firefly je něco jako western ve vesmíru. Taková pravá space opera. Posádka je poměrně rúznorodá, všichni jsou hodně archetypální,ale kupodivu hodně zajímaví. Kapitán je bývalý voják, který zažil porážku a neumí se s ní smířit. Pak tu je kněz, který má v rukávu nějaké to tajemství, morálně založená prostitutka, doktor, jeho sestra, o které to celé vlastně je, protože zažila nepříliš humánní vládní experimenty na své osobě a je na útěku. V hlavě to sice nemá tak úplně v pořádku, ale občas se projeví fakt, že do spárů vlády se dostala jako geniální dítě. Koho tady máme dál? Pilota a jeho manželku. Pilot je vtipálek, jeho žena bývalá vojanda, která bojovala s kapitánem po většinu války. Poslední postavu mám nejradši. Mechanička Kaylee je pro mě ztělesněním ženství. Je krásná, ale tak nějak "obyčejně". Nedává svouji krásu moc najevo, neobléká se nijak vyzývavě. Přitom je v ní NĚCO. Neumím to přesně popsat, ale má v sobě něco, co mě hrozně zaujalo. Navíc je to žena typu "kamarádka". Tady trošku odbočím: Kdysi jsem četl v nějakém časopisu "typologii milenek" a jedním z typů byla "kamarádka". Popis zněl: Vaše kamarádka, která je vždy ochotná si s vámi povídat, zajít si třeba i na pivo a navíc jsou vám dveře její ložnice vždy otevřeny. Možná to tak autor článku nemyslel, ale pro mě je tohle definice ideálního životního partnera. Měl by být v první řadě váš dobrý kamarád. Kaylee v seriálu taková je.
Teď to celé zní děsně, že? Seriál se šablonovitými kovboji, kteří se prohánějí vesmírem v rezivějící lodi? Jenže ono to z nějakého důvodu funguje. Loď je uvěřitelná, působí jako opravdu starý stroj, ale přitom si říkáte, že "V takové lodi se vesmírem určitě letět dá,". Postavy jsem si velice rychle oblíbil a celý seriál jsem viděl za dva dny. Jeden den jsem se podíval na 4 díly a asi o týden později jsem strávil celý další den sledováním zbytku. Ráno jsem se zeptat spolubydlícího, který mi seriál doporučil: "Co bys doporučil někomu, kdo viděl Firefly a chtěl by se podívat na něco stejně dobrého, nebo lepšího?". Jeho odpověď mě sice rozesmála, ale asi měl pravdu: "Prostřelit si hlavu!".
Přitom celá Firefly měla od začátku problémy. Fox, který ji měl pod palcem, ji celou dobu chtěl zrušit, přehazovalo se pořadí epizod, vyhazovaly se motivy a zápletky. Joss Whedon, autor a režisér seriálu, k tomu řekl: "Celou dobu nám hrozilo ukončení. Proto jsme si pokaždé řekli: "Co musíme divákům ukázat? Co nesmíme vynechat?" a to jsme tam dali,". Vyplatilo se. Firefly je dokonalý seriál. Pobaví, zaujme, vzbudí zvědavost. A hlavně: Díly na sebe navazují. Nemám moc rád seriály, kde se vše na konci epizody vrátí do normálu. Podobný přístup prosazují například Simpsonovi, kteří se dožili 20. série. Proč dožili? Protože doufám, že té další se už nedožijí. Bylo by to pro jejich dobro. To, co tvůrci v posledí době předvádějí, je zoufalství největšího kalibru. Za celý díl se třeba ani jednou nezasměju a podle všeho nejsem sám. Kde jsou ty časy, kdy Simpsonovi řešili rodinné problémy, Homerovy "průsery" a Liziny neustálé pochybnosti? Seriál se rozmělnil a zředil do pár nesouvisejících nevtipných pokusů o "skeč". S tím běžte někam pánové! Oproti tomu South Park je mnohem méně politicky korektní, nebere si skoro žádné servítky, ale přitom má víc co říct. Když mi bylo nějak 14-15 let, byl jsem těžce "mimo", protože chodil česky dabovaný South Park a já jsem se nemohl po desáté večer dívat na televizi a rozhodně ne na tohle. Kluci si ve škole vyprátvěli o tom, jak sprostě tam ty postavy mluví a pořvávali na mě: "Timmi!" a já jsem netušil, kdo to sakra Timmi je. Kdybych teď chtěl, mohl bych jim to vrátit. Sleduju ten seriál a s chutí se směju každé narážce na téma, kterému se věnuje ta která epizoda. Občas se objeví někdo, koho neznám, ale strejda Google nebo tetička Wikipedie vždy poradí. Sice se v seriálu každou chvíli mluví o někom jménem Fuck, ale jsem už velký kluk a něco vydržím, ne? ;) Prostě South Park je pro mě sprostší, vtipnější, inteligentnější a víc politicky angažovaný seriál, než Simpsonovi. Zkuste si srovnat epizody o Starbucks (South Park) a Apple (nedávno Simpsons). Uvidíte sami.
O hrách už jenom krátce. Za poslední dobu jsem si stahnul pár her, které měly být hity a jsem rád, že jsem do nich ty prachy nevrazil. Call of Duty 5, Fallout 3 i pár dalších byly obrovským zklamáním. Proto jsem se rozhoupal a koupil jsem si Nintendo DS. Nejdřív jsem si koupil hru Mario Party DS a později ještě Nintendogs - Dalmatian edition. Teď hopkám s Mariem po "párty" levelech, ve kterých plním nejrůznější úkoly typu: Foukej do mikrofonu, abys sfoukl svíčky a přeběhl po nich k cíli. nebo Nakresli kolečko kolem příšerky, čímž ji chytíš. Chyť víc příšerek, než soupeř. Jednoduché, ale neskutečně zábavné. Navíc to má puzzle část, kde je variace na tetris, ze které už mě párkrát hodně bolely prsty. Ovládání stylusem se mi o mnoho zpříjemnilo, když jsem zjistil, že ta folie, kterou jsem si nalepil na spodní displej, patří ve skutečnosti na horní. Sice ta hračka (doslova) stála nechutné peníze (4 tisíce konzole, 2 tisíce za 2 hry, tisícovka za balík příslušenství, které ale opravdu využijete - bratru tedy 7 tisíc), ale nelituju ani koruny. Na počítači bych za to měl 7 her, u kterých bych si nemohl být jistý kvalitou, protože třeba takový Fallout 3 dostal ve Score 93% a já bych mu víc, než 75% nedal. A hru pod 80% bych si nekoupil...

Sice jsem věděl, že tohle bude delší příspěvek, ale že se mi takto roztáhne, jsem netušil. Nicméně pokryl jsem jím nejméně poslední 3 měsíce svého života, takže se to docela hodí.

Translate

31. května 2008 v 0:16 | Mirek |  Poezie
Translate me into your language.
Transfer me into your soul.
How should I translate the word "sendwich"?
Oh yes I already know!
There is only one way.
But I am not a one-way man.
Just let me say...
...till I still even can.
I do not want to translate.
I only search for love.
It may come on a skate.
It may wear a leather glove.
Who cares what the person wears?
I want his hearth and soul.
I am ready for joy and tears.
I already let THAT go.
It is so over now.
I know that yet it still hangs in the air.
Why? Because it was: WOW!
We had sex, we carressed each other's hair.
Yet there was no love in it.
It was empty like a cave.
And now I calmly sit.
All I wanted to give, I already gave.
 


Trocha poezie

29. května 2008 v 22:30 | Mirek |  Poezie
Člověk se učí,
hledá co ho naplní.
Občas se i mučí,
až v hlavě zvonek zazvoní.
Vykašli se na to kámo,
tohle nikam nevede.
Jděte někam ctěná dámo,
už mě dlouho serete.
Dámo? Ne! Mrcha je to!
Nic ke mě necítí.
Ale co? Vždyť je to léto.
Slunce mi duši prosvítí.
Cítím se jak tahle báseň,
naštvaný a patetický.
Ale na chvíli zas jen,
ono to přejde. Jako vždycky.

Dnešek

23. dubna 2008 v 21:35 |  Úvahy
Tak už je to druhý den. Myslel jsem si, že mě to bude nějak mrzet, nebo budu litovat. Nestalo se. Jsem rád. Dost rychle jsem poznal, že to nemělo cenu a zareagoval jsem. Později už by to bylo jenom horší. Dneska jsem na koleji a trošku jsem se z toho všeho vypovídal. Sice jsem mluvil s lidmi, které nemám rád a jejichž názory pro mě nejsou podstatné, ale o to nejde. Potřeboval jsem někomu říct, co se mi honilo hlavou a oni mě poslouchali. Víc jsem nepotřeboval. Teď mám v hlavě naprosto čisto. Za tu krátkou dobu jsem se toho o sobě spoustu dozvěděl. Zjistil jsem, že jsem hodně tolerantní. Že dokážu komunikovat s jiným člověkem klidně i několik hodin denně. Ale také jsem zjistil, že ta šikana ze základní školy, je pořád ve mě. Bojím se toho, že mě někdo zradí. Že mi vrazí kudlu do zad. A proto potřebuju, aby moji kamarádi a známí byli velice asertivní. Nevadí mi, když mi někdo řekne, že teď zrovna melu kraviny. Stává se to. Mně i komukoliv jinému. Vadí mi, když mi to neřekne a baví tím někoho jiného.
Také jsem se dozvěděl dost věcí o svém těle. O tom, co mu dělá dobře a co ne. Zjistil jsem, jaký druh partnerů budu po fyzické stránce vyhledávat i to, že sex pro mě není asi tak podstatný, jak jsem si myslel, že pro mě bude. Ale také teď vím, že si budu co nejdřív chtít někoho najít. Někoho, s kým mi bude dobře a komu budu věřit. Je mi jedno, jestli to bude kamarádství nebo vztah. Ale dnes jsem si uvědomil, že v mém životě jsou už dlouhou dobu stále stejní lidé. Nebuduju žádné nové mezilidské vztahy. Měl bych s tím něco udělat.
Celkově vzato jsem teď opravdu spokojený. Mám za sebou zajímavý a hezký zážitek. Časem zapomenu na to špatné a zůstanou mi jen hezké chvíle. Stejně jako když měl taťka ten úraz. V podstatě jediná věc, kterou si z té doby pamatuju, nebo spíš chci pamatovat, je, jak jsme taťku vezli z nemocnice domů a on se nás ptal, jestli by mohl zajet mojí sestře koupit kytičku k svátku. V té chvíli jsem věděl, že se nám domů vrací taťka takový, jaký byl.
Proč si vlastně vzpomínám zrovna na ten úraz? Protože to ve výsledku stmelilo naši rodinu a posílilo nás to. Jsme teď ještě semknutější, než dřív.

Co teď?

22. dubna 2008 v 13:09 | Mirek
Řečnická otázka. Teď normálně budu pokračovat dál. Skončil jsem to. Nebyl jsem schopný vysvětlit, že nechci vztah ani věrnost, ale kamarádství a upřímnost. Jak byste se cítili vy, kdyby vám někdo vykládal, že má "kámošku na sex" a pak do vás čtrnáct dnů hustil, jak ho ta kámoška neskutečně štve a deptá a jak ji nechápe? Řekli byste si, že je to blbka, že? Tak jako já. Jenže co kdyby jste se pak chtěli sejít s tím člověkem, co tohle říká, a bylo by vám řečeho, že to nejde, protože jede za tou holkou? Nepřišlo by vám to divné? Mně ano. Tak jsem to začal řešit a dozvěděl jsem se, že ji bere jako "nevlastní ségru". Tak už jsem to bral. Prostě se občas vzájemně serou, ale asi se v podstatě mají rádi. Ale pak mi chodily na ICQ zprávy o tom, jak tam nechce jet a jak by bylo lepší, kdybysme na víkend byli spolu v Praze. Řekl jsem, že nevěřím. Kdyby to tak bylo, tak jsme přece spolu. Vždycky se dá na něco vymluvit. Jenže prý nelže. Takže jsme spolu na víkend nebyli, ale viděli jsme se ve čtvrtek. Já jsem začal mluvit o tom, jak mě sere s tím, že si protiřečí a každou chvíli mi říká něco jiného a jediné co jsem se dozvěděl bylo: "Já žiju teď a tady. Žiju okamžikem." a pak měl přijít sex. O tom jsem už psal v minulém příspěvku. Tehdy mě ještě sralo, že ten sex nebyl. Teď už jsem rád. Před víkendem mi ještě bylo řečeno, že spolu půjdou na túru a že teda stejně sex nebude. Jenže pak se mi ozvali v noci a když jsem se zeptal, jestli spolu teda spali, tak řekli, že ne, ale že jinak předtím celý den jo. Naštval jsem se. Připadalo mi, že si se mnou hraje a teď provokuje. Poslal mě do prdele a řekl, že se chovám jako "p**a". Chtěl jsem si to vyříkat po telefonu, ale prý se snaží zase š***t, tak nemám rušit. Napsal jsem přes ICQ, co mi vadí. V pondělí jsme to řešili a zase jsem se dozvěděl houby. Pořád si myslí, že mě štve ten vztah s tou holkou a nechce pochopit, že mi vadí to, že o ní mluví pokaždé jinak. Připadá mi jako neupřímný člověk, který buď má dobrou náladu a říká to, co se mu zrovna hodí, nebo má špatnou náladu a je vulgární. Popřípadě to prostě nechce řešit. A tohle prostě nejde. Všechno má své meze. Když je na mě někdo sprostý a pak to omlouvá chlastem a jointem, tak je to prostě vůl. Prý v takové chvíli nemám čekat konstantní názor. Proto jsem řekl jsem, že to je jako kdybych sedl do auta ožralý a zhulený a někoho srazil na přechodu a pak policajtům řekl: "Ale to se přece nemůžete divit. Jsem ožralý a zhulený, tak nemůžete čekat, že budu schopný v pohodě řídit auto." Je pravda, že to je extrém, ale je to stejný princip.
Navíc mi v neděli večer "promlouvala" do duše ta holka. Prý ať se nechovám jako hysterická ženská. Když jsem napsal, že jí do toho nic není a že je mi jejich vztah ukradený, ale chci upřímnost a že svoje názory si může nechat, protože jsem ji v životě neviděl a nemám potřebu poslouchat moralizování cizího člověka, řekla mi, že mě nechtěla nijak urážet. A tohle bylo jako co? "Hysterická manželka po deseti letech vztahu" není urážka? Pak změnila taktiku a prý ať netrápím hlavně sebe. Co jí je do toho? Bože jak já jsem rád, že jsem to ukončil. Bylo to sice hezké, ale popravdě jsem začal mít strach, že to, co si píšeme, nezůstává mezi námi. A vzhledem k tomu, že v tu sobotu jsme si psali přes ICQ té holky a ona to celou dobu četla, mám asi pravdu. Buď měla jít pryč, nebo se to mělo řešit jindy.

Mluvení

19. dubna 2008 v 16:47 |  Úvahy
Cítil jsem, že si potřebujeme promluvit, tak jsme si promluvili. Moc jsem se toho nedozvěděl a teď si ještě vyčítám, že jsem to chvílemi psychicky nezvládal. Některé věci, které jsem řekl, vyzněly úplně jinak, než vyznít měly. Ale s tím už teď nic nenadělám, protože jsem se zařekl, že už nic dalšího řešit nebudu. Nemá to cenu. Jen bych se do toho zamotával a zamotával. A nakonec bych stejně řekl něco jiného, než jsem chtěl. Ve čtvrtek jsem chtěl říct jen to, že potřebuju vědět, že nejsem jen člověk na sex, ale něco víc. Cokoliv víc. A taky jsem chtěl říct, že chci být opora ve chvílích, kdy to bude potřeba. Chci být kamarád. Chci být člověk, se kterým se dají řešit problémy... Pokud bude chtít, může se vyjádřit v komentářích tady na blogu.
Pak jsme se spolu měli vyspat. Říkám měli, protože se to asi opravdu mělo stát, ale já jsem to nedokázal. Nemohl jsem. Byl jsem v takovém psychickém stavu, že to prostě nešlo. Už dřív jsem se dozvěděl, že z naší zvláštní "dvojky" jsem já ten jediný, komu to dělá problém. Spí totiž s holkou, o které říká, že jsou na sebe často naštvaní. Také o ní říká, že se umí občas chovat zle. Ale ne tak zle, jako ostatní lidé. Cháptete to? Já bych s takovým člověkem nemohl mluvit. Natož spát. Proč to dělá? Mně ve čtvrtek stačilo to, že jsem byl nervózní z toho, co jsem chtěl říct a pak z toho, jaká bude reakce. Na sex jsem neměl ani pomyšlení. Naopak mě děsila představa, že bych se mohl zamilovat. To by asi mezi námi znamenalo konec. Na druhou stranu je pravda, že ve chvíli, kdy jsem měl k sexu svolit a nedokázal jsem to, jsem já už jednou svého uspokojení dosáhl. Ani neví, proč jsem vlastně dovolil, aby se to stalo. Celý ten den byl prostě divný.
Rozumím tomu, že někdo potřebuje sex. Já ho taky potřebuju. Proto jsem do toho koneckonců šel. Ale dělat to s někým, kdo mě takto sere? To si nemůže najít někoho, kdo mu bude sympatičtější?
Pak přišly chvíle ticha a trucování. Pak něco málo proběhlo. Celý ten den byl divný. Ráno to bylo lepší. Ale když už to vypadalo opravdu moc hezky, najednou se ve vzduchu objevil vztek. Nebo možná nervozita, nebo co to bylo. Ale v naprosto nevhodnou chvíli. Stejně jako den předtím ty moje monology. Ale já jsem to prostě potřeboval říct a přes ICQ mi to nestačí. Tak jsem to vyřešil takto. Asi jsem těch 20 hodin, které jsme byli spolu, zkazil. Ale nelituju. Příště to bude už jenom lepší. Sice se vždycky stane něco, co mě vyvede z míry, ale budu se snažit to tak moc neřešit a nepodléhat tomu. Aktuálně se to týká třeba zjištění, že si hraju na "neviňňátko" před někým, kdo ví, jak to celé bylo. Takové věci mě vyvádějí z míry. I teď se trochu bojím, jestli to na mě jenom nehraje. Jestli neumí jen dobře hrát. Jestli to se mnou jen "neválí". Co když si o mě myslí něco podobného, jako o té dotyčné, se kterou spí? Co když ta osoba, která ví, jak to tehdy na tom Lapiduchu bylo, ví, jak se na mě dívá? A co když ten pohled není vůbec příznivý?
Zároveň se ale za to všechno nenávidím. Za to, že jsem vůbec něco řešil, místo abych si užíval toho, jak to momentálně je. Za to, že jsem nebyl schopný mít sex, i když jsem si nepřál nic jiného. Za to, že jsem řekl věci, které zranily. Za to, že jsem řekl věci, které vyzněly jinak, než měly. A taky za to, že bych chtěl, aby se mi otevřel a přitom se pořád bojím otevřít se jemu.
Cítím dva zásadní pocity - radost z toho, že jsme byli spolu, ale zároveň totální zmatek z toho, jaký doopravdy je můj protějšek. Chvílemi mám pocit, že se do něj dokážu vcítit. Chvílemi si říkám, že jsem jenom jeho hračka. A pak jsou chvíle, kdy vlastně nevím, co si mám myslet. Ani na esemesku s dotazem jestli už je v cíli své cesty, mi nepřišla odpověď. To už nemá ani ty dvě minuty, když je s tou holkou?
Ale to všechno se prostě muselo stát. Vždycky říkám, že člověk má žít tak, aby neexistovaly chyby, kterých by litoval. To se nedaří vždycky, ale já se snažím, aby to v mém životě tak bylo. Abych i ty chyby, které udělám, bral tak, jak se staly. Teď jsem udělal několik chyb. Všechny se ale musely stát. Proč? Protože jsem teď ve fázi svého života, kdy takové chyby dělám. Kdybych celý ten den měl prožít znovu, neudělal bych nic jinak. V určitých situacích bych se snažil volit lepší slova, ale vím jistě, že bych řekl nějakou blbost zase v jiné části svého "monologu". Prostě jsem teď takový, jaký jsem a těžko s tím kdo něco udělá. Ale těch dvacet hodin jsem si i přesto užil a jsem za ně rád. Děkuju.

Novinky

15. dubna 2008 v 0:13 |  Úvahy
Už delší dobu jsem nic nenapsal a cítím potřebu se teď "vypsat" ze spousty věcí. Jsem teď ve stavu, kdy se cítím hrozně zvláštně. Našel jsem věc, která vyplnila můj život v místech, ve kterých jsem ani nevěděl, že mi něco chybí. Zažívám pocity, které jsem předtím neznal. Mám vztah s jiným člověkem. Není to láska. Není to přátelství. Není to sex. Je to z mého pohledu nepopsatelný pocit, kdy ho vnímám jako člověka, který mi není zase až tak blízký, ale zároveň je mi občas blízký až moc. Bylo pro mě hrozně těžké snažit se s ním "hádat", když to ten dotyčný člověk nechtěl. Na druhou stranu pro mě bylo krásné probudit se vedle něj. Až se mě jednou někdo zeptá, co se mi vybaví při vzpomínce na první sex, budou to moje slova: "Spíš?" a odpověď: "Ne." To, co následovalo, bylo krásné... Ráno poté.

Ale zažil jsem i horší situace. Řešili jsme je spolu přes internet a já jsem zjistil, že máme spoustu společného. Nejen s dotyčnou osobou, ale ještě s třetím člověkem, který má pro to, co prožívám, také svůj význam. Všichni máme své problémy. Každý úplně jiné, ale každý z nás se s nimi pokouší vyrovnat. Někomu se to daří více, někomu méně. Máme své cesty. I ty jsou různé. Nechápeme jeden druhého, ale zároveň mám alespoň já pocit, že tvoříme tři vrcholy jednoho trojúhelníku. V jeho středu je dokonale vyrovnaná osobnost. Potkáme se tam někdy? Nebo se budeme potkávat jen zprostředkovaně přes postel? Láska je sice krásná věc, ale je svým způsobem stejná, jako nemoc. Ani jeden z nás nemocný není. Všichni se na celou situaci díváme střízlivě. A co vidíme? Že je nám takhle dobře. Mluvím teď i za ně, ale věřím, že oni to berou taky tak.

Hledal jsem sex a našel jsem něco víc. Našel jsem velkou lekci tolerance. Zároveň jsem zjistil, že pro mě není těžké brát lidi takové, jací jsou. I když velká část společnosti je může brát jako "nemocné". Také jsem se dozvěděl něco o sobě. Ta šikana, kterou jsem zažíval na základní škole, zanechala své šrámy. Držím si od lidí odstup. Známé si pečlivě vybírám. Kamarády ještě pečlivěji. A do toho všeho si pustím člověka, o kterém nevím naprosto nic a vyspím se s ním. Nevyčítám si to. Jsem za to rád. Udělal jsem to, co jsem považoval za správné a co jsem potřeboval. Nejen fyzicky, ale i psychicky. V poslední době o sobě říkám, že nejsem připravený na vztah a ani žádný nechci. Tohle ale vztah není. Jsme milenci. Já jsem ve všem naprosto upřímný, ale dotyčná osoba mě občas mate. Chvílemi nevím, co si mám myslet. Ale zároveň jsem si díky rozhovoru s tímto člověkem uvědomil, že to je můj problém. Jsem totiž tak trochu paranoik.
Jsou ale také věci, které mi vadí. Už jsem zmínil, že je pro mě těžké se s dotyčnou osobou hádat. Jenže proč? Protože nechce řešit problémy. Má někoho třetího, ale já doteď nechápu ten jejich "vztah". Nejdřív jsem myslel, že jsou kamarádi na sex. Pak jsem si myslel, že ji začal nesnášet. Ještě později se mi to dotyčná osoba pokusila vysvětlit, což se mu docela povedlo. Jenže mi řekla, že i přesto, že ho ji ta osoba štve, se s ní dál kamarádi. Ale pak mi bylo řečeno, že ji ta osoba vlastně vůbec neštve. Tak jak to je, Co je mezi nimi? Doteď to nechápu a rozčiluje mě to. Co když je mezi nimi láska, kterou si nechtějí připustit?
Poslední věc, které mi vadí je to, že když jsem byl naštvaný, prohlásil jsem, že se musíme sejít a promluvit si. "Jenom promluvit?" dostalo se mi odpovědi otázkou. Já nejsem ten typ člověka, který by dokázal spát s někým, na koho je naštvaný. To by mělo být snad jasné každému. Proto jsem nechápal to, jak může ta dotyčná osoba jet několik set kilometrů a šukat s někým, kdo ji sere. Ale proč bych to měl řešit? Nechtějí to řešit oni, nebudu to řešit ani já. Jen mi vadí ta nevyjasněnost, ale hlavně to, že si dotyčná osoba myslí, že já budu taky takový. Že spolu budeme mít sex i ve chvíli, kdy mě bude štvát. Zeptal jsem se, co by se stalo, kdybychom mi dva, co s námi spí, řekli že nic nebude. Odpověď mi naznačila, že by to pro dotyčnou osobu byla porážka. Sakra ale proč? Vždyť snad jede za kamarádama, ne? Nebo jsou řeči o milencích a kamarádech na sex jenom fráze? Tomu nevěřím. Kdyby to tak bylo, tak si spolu nepíšeme tak dlouze na ICQ. Ale když řekne něco takového, mám pocit, že je ze mě akorát to péro, kterým si dělá dobře.
Já to všechno moc řeším. Vím to já a ví to i dotyčná osoba. Ale zaprvé je to v mé povaze a zadruhé je ta dotyčná osoba první, se kterou jsem se vyspal. A k takovým lidem má člověk většinou zvláštní vztah. Nemyslíte?


Láhve z Kábulu?

1. února 2008 v 20:10 | Mirek |  Ross Hedvíček
http://hedvicek.bigbloger.lidovky.cz/c/6870/Vratne-lahve-Vratte-mi-vstupne-filmova-recenze.html

Pan Hedvíček přirovnává Prahu ke Kábulu. Zajímalo by mě, kolikrát byl v Praze a kolikrát v afgánské metropoli. I člověku, který Kábul zná jen ze zpravodajstí, musí být totiž jasné, že s Prahou se nedá srovnávat. Zde se pan Hedvíček zcela jednoznačně rozhodl urazit.

"V Cesku je skoro kazdy doktor, sdelil mi nedavno jeden naivni American. Vysvetlil jsem mu to: Nemaji talent, nemaji schopnosti, nemaji charakter - co jineho nez akademicky titul jim zbyva?"

Rozhodně nejsem tak naivní, abych si myslel, že v ČR nikdo nemá titul takzvaně zaplacený, ale takových lidí doufejme není většina. A o schopnostech talentu a charakteru českých vysokoškolsky vzdělaných lidí může činit soudy jen ten, kdo je zná, což pan Hedvíček není, protože již dlouhá léta žije v emigraci. I člověk, který zná několik lidí s titulem však může hodnotit jen tyto konkrétní osoby. Mluvit o všech příslušnících určité skupiny takto paušálně zavání nenávistí k této skupině. A rozhodně se nejedná o nic chválihodného.

"Za takove herectvi by se melo verejne fackovat. Vypada to, ze cesti herci, kteri jeste umeli hrat byli vsechno generace Jaroslava Marvana. Pak uz nic. Pak uz bylo jen doba intelektualniho Temna. Pamatuji si Danielu Kolarovou jako dvacetiletou krasavici, kdyz tam nekde hopsala okolo Jaromira Hanzlika, ktery zrovna hral Huckleberry Finna (a staricky Ladislav Pesek predstiral, ze je cernoch Jim) a za par let je z ni stara oskliva baba, s typicky cesky umastenymi nemytymi vlasy a uplne hnedymi zuby? Co se stalo? To cele ty roky kourila Cohibas a zvykala tabak? Vezmete ji nekdo k zubari, smankote - vzdyt je to tzv. herecka, ne?/

Opět další vlna házení do jednoho pytle. Libovolný herec narozený po druhé světové válce podle pana Hedvíčka evidentně nestojí za nic. Velmi nevkusný osobní útok na paní Kolářovou je jen dalším důkazem toho, jak moc se pan Hedvíček snaží působit kultivovaným dojmem i ve chvílích, kdy uráží někoho, kdo se zaprvé nemůže bránit a za něco, co vůbec nemusí být pravda. "Typicky české neumaštěné vlasy" jsou dalším kopnutím do ČR.

V následujících dvou odstavcích se dozvíme něco o životě českých důchodců a jazykových prostředcích filmu. To, že čeští důchodci si nežijí ani zdaleka tak dobře jako jejich američtí protejšci, je všeobecně známo a je to i pochopitelné. V době, kdy v ČR vládli komunisté, byly USA vzkvétající velmocí. Proto je podobné srovnání zhruba stejně vhodné jako to, které klade rovnítko mezi Prahu a Kábul. Že by Vrchlický nepoznal moderní obecnou češtinu? To se ani nedivím, ale rozhodně bych ji neoznačoval za zmongolizovaný jazyk. K tomu by byl potřeba přímý vliv mongolštiny na český jazyk. O ničem takovém ale za posledních sto let nevím. Pokud je pan Hedvíček chytřejší, nechť se se mnou o své vědomosti podělí. Pokud se však opět pokusil o urážku, pak nechť raději mlčí.

"Ano, jsem si vedom, ze mlady Sverak kdysi dostal Oskara utechy (to je cena za nejmene blby zahranicni film z velkeho mnozstvi uplne blbych zaslanych zahranicnich filmu)"

Tato věta se dá chápat dvěma způsoby. Buďto tak, že žádný zahraniční film, který byl kdy nominován na Oskara, nebyl dobrý, nebo tak, že se do nominací dostávají jen špatné zahraniční filmy a ty dobré tedy nedostanou šanci. Ať tak či onak, neměl by pan Hedvíček psát takto nejednoznačně. Mohl by totiž leckoho urazit.

V celém článku se vyskytují narážky na komunistickou minulost jednotlivých herů, kteří se ve filmu vyskytují. Toto nebudu komentovat, protože nejsem s touto problematikou obeznámen a zároveň vím, že pan Hedvíček považuje každého herce, který se v době komunismu objevil v televizi, automaticky za komunistu nebo kolaboranta.

Kam dál