Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Květen 2006

Vtípek

31. května 2006 v 13:31 | Mirek
No teď jsem si vzpomněl na jednu takovou vtipnou situaci. Sedíme si takhle v učebně (R101 pro zasvěcené) a naše učitelka ekonomie se nám na úvod přednášky snaží vysvětlit, proč je v té místnosti takové šero: "Já se omlouvám, že je tady takové šero, ale bohužel s tím nejde nic udělat. Venku je už tolik světla, že i když rozsvítím, je pořád tma." Tolik citace!

Anketa objevena!

31. května 2006 v 13:05 | Mirek
No tak anketku jsem šťastně objevil v komentářích. Teď mi ještě zbývá splnit Martince přání a dát sem něco veselého. Tak já popřemýšlím... :)

Návštěvnost

30. května 2006 v 18:07 | Mirek
http://www.toplist.cz/stat/?menu=4096&menu=1024&menu=256&menu=128&menu=32768&kdy=dnes&n=229763

Toplist

29. května 2006 v 20:00 | Mirek
Rozhodl jsem se, že nechám sledovat návštěvnost svých stránek. Jsem docela zvědavý, co se dozvím...
TOPlist

Nějak to nefachá

29. května 2006 v 10:55 | Mirek
No anktetka nikde a Mireček nemá ani tucha proč... :-(

Anketa

29. května 2006 v 10:54 | Mirek
Vyjádřete svůj názor prosím...

Motto

29. května 2006 v 10:54 | Mirek
Tak tohle má na svědomí Celestius. Podle mě je to docela nepřeložitelná slovní hříčka, ale opravdu výstižná. Takže:


Life is like a penis, most people don´t know it, but most people suck, so they usually blow it

Minulý příspěvek...

28. května 2006 v 20:34 | Mirek
...je naprosto pravdivý. Tak to bylo. Je mi jasné, že to vypadá jako opsané z nějaké té červené knihovny, ale bohužel...

Život

28. května 2006 v 20:32 | Mirek
O.K. compadres! Nadešel čas na nasadit silnějšží kalibr. Moje moto je, jak už jsem se zmínil, "Jsem jaký jsem a komu se to nelíbí, ať mi pr..l políbí." A teď vám vysvětlím, jak jsem se k tomu dopracoval.

Někdy před dvaceti lety jednoho prý celkem hezkého říjnového dne se v Kyjovské porodnici narodilo škvrně, kterému rodiče dali jméno Mirek. Všechno bylo v pořádku až do prvního kojení. Tehdy nastal problém. Dítě odmítalo mléko a plivalo ho ven. Doktoři si chvilku lámali hlavu až nakonec se "vytasili" s diagnózou "nevyvynutý polykací reflex", což znamená. že děťátko jídlo prostě polyká a nesnaží se ho nijak kousat. Problém se brzy částečně vyřešil mixovanou stravou, ale to bylo samozřejmě jen dočasné řešení. Když bylo miminku půl roku, zavolali z nemocnice rodičům, že umírá. Jeho babička si jako správná křesťanka vzala z kostela trošku svěcené vody, kterou miminko ještě v porodnici pokřtila. Místo křestní roušky použila podprsenku. Škvrně jen leželo a nebylo schopné ani udržet ruku nahoře. Rodiče se nakonec rozhodli, že si ho vezmou domů, aby aspoň neumřelo podvyživené někde v nemocnici.
Jenže doma se z nemohoucího uzlíčku kostí díky péči rodičů i prarodičů stalo celkem normální dítě. Další problémy nastaly, když měl Mirek nastoupit do školky, protože i přes značné pokroky existovala pořád spousta různých pokrmů, které Mirek nesměl jíst. Patřilo mezi ně veškeré maso, které mu museli mlýt na mlýnku, dále rohlíky, žvýkačky, párky, atd. Tím pádem mu mamka musela dávat speciální svačinky a Mirek jedl stranou od ostatních, protože to, co dostávali oni, nesměl. Jenže to se dětem samozřejmě nelíbilo a s Mirkem se kvůli tomu nebavili.

Když se Mirek dostal na ZŠ, měl tu smůlu, že ve třídě byli ti stejní lidé, se kterými chodil do školky. Mirek tehdy pořád ještě vypadal jako pořádně hubený kluk a zatímco ostatní sílili, on vypadal pořád stejně. No a protože kvůli svému zdravotnímu stavu nemohl ani cvičit a v jeho třídě bylo 13 fotbalistů, bylo jasné, že se jim Mirek zamlouval ještě míň. Poslední kapkou bylo, že Mirek byl tmavovlasý a snědý, takže mu brzy většina ostatních kluků ze třídy začala nadávat do "cikánů" a mlátit ho. Nebylo to tak, že by se s ním pral jen jeden člověk, ale vždycky ho mlátilo minimálně pět kluků. Ležel na zemi, zatímco jej pět kluků kopalo do břicha a hlavy jen proto, že byl jiný a nemohl to, co oni. To trvalo celých devět let.

Na střední školu šel Mirek s obrovským strachem. Ty roky šikany v něm vzbudily pocit, že za všechno může jen on a že se s ním nikdo nikdy nebude bavit. První holka, se kterou si v klidu popovídal byla jedna spolužačka ze střední. Jenže brzy Mirek zjistil, že jeho nedůvěra k ostatním lidem je prostě moc velká. Začal se bránit tím, že se choval tak, aby od sebe všechny odehnal. Rozhodl se být radši samotář než se v někom zklamat. Bylo pro něj lepší vědět, že jej nikdo nemá rád, než mít strach, že ho jednou zradí někdo, komu věří.

Na vysoké škole Mirek poznal jednu holku, která mu konečně (snad) otevřela oči. Naznačila mu, že ne každý ho nutně musí považovat za debila a že není jeho chyba, jak se k němu dřív lidé chovali. Za to jí patří dík. Díky Bařko!

PS: Ta "diagnóza" byla samozřejmě kravina! Pravdou je, že jsem měl zúžený jícen. V 10 letech mi ho rozšířili na správnou velikost a dodnes si pamatuju, jak jsem poprvé jedl chleba s máslem a rajčetem a plakal jsem u toho, protože jsem měl strach, že se mi větši kousek chleba zase zasekne v krku a já se budu "dávit", jak jsme tomu říkali. Moje první chlebová kůrka...

Noc

23. května 2006 v 2:18 | Mirek |  Poezie
Kde hledat mám slova,
kam se pro ně obracet?
Mě pomáhá jak zloba,
tak chuť se smíchy pozvracet.

Báseň jako berličku mám,
pomáhá mi z deprese,
někdy malou lekci vám dám,
jindy píšu z recese.

23. května 2006 v 0:19 | Mirek
"Jsem jaký jsem a komu se to nelíbí ať mi prdel políbí."
To je moto mého života. Už mnohokrát jsem se za těch dvacet let přesvědčil, že je lepší být spokojen sám se sebou a neohlédat se na názory jiných lidí. Je sice dobré dát na kamarády, ale i oni mohou člověka někdy zklamat. Já jsem se třeba dostal do situace, kdy jsem měl zdánlivě jednoduchou volbu- vykašlat se na partu kreténů, nebo začít kouřit, a tak se dostat do jejich party. Jednoduchá volba, že? Pro mě to tehdy bylo jednoznačné- začal jsem kouřit! Ano... Bohužel... Dnes bych to už neudělal a dotyčné bych poslal tam, kam ani slunce nesvítí. Někdo takový mi za to přece nestojí. Nebo jo?

Vzpomínka

23. května 2006 v 0:15 | Mirek |  Poezie
Vzpomínku mám hluboko sobě,
nechci ji vyvolat, bojím se jí.
Vzpomínám na toho, co leží v hrobě
svůj tichí sen si po věčnost sní.

Ach jo!

17. května 2006 v 22:09 | Mirek |  Poezie
Tak je to tu zas! Depka! Sere mě všechno a všichni. Ani se nebudu snažit být slušný. Na co, když

Na co sáhnu obrátím v prach,
na koho pomyslím, ten mě nemá rád.
Jímá mě hnus, smutek a strach,
už abych byl v zemi jen hromádky prach.

Další pokus

14. května 2006 v 0:00 | Mirek |  Poezie
Škola to je trápení
je svědkem mé lenosti.
Kalendář je znamení,
signálem ku bdělosti!

Musím začít co mám dělat?
Líný jsem jak stará veš.
Jestli nechci strachy zbělat
musím se víc ke kázni vést.

Takhle to dopadá...

13. května 2006 v 15:42 | Mirek
...když člověk něco "smolí" v půl třetí ráno. Ale poselství tohoto "majstštyku" je myslím celkem jasné.

Báseň

13. května 2006 v 2:26 | Mirek |  Poezie
Pozdní poezie

Psaní veršů takhle pozdě,
to mi věru nesvědčí.
Spát se mi chce věru hrozně,
tohle mi už nesvědčí.

Už nemůžu dál tak žít,
nesmím šidit tělo své.
Do rána už nechci bdít,
vždyť jsou sakra skoro dvě!

Poprvé...

13. května 2006 v 1:07 | Mirek
No popravdě řečeno toto moje "poprvé" je už vlastně podruhé, protože už jeden blog mám. Ten je ale někde úplně jinde a o něčem úplně jiném a navíc je anglicky, takže ho zase tak moc časte neupdatuju. To se snad tohoto deníčku týkat nebude.
Ze všeho nejdřív si musím splnit jednu povinnost a to sice poděkovat Broňovi, bez kterého by tento blog nemohl vzniknout, protože by mě ani nenapadlo začít si psát něco v češtině. Stránka http://pouler.blog.cz je tedy vlastně jakousi "matkou zakladatelkou" tohoto blogu. A čím začneme? Původně to měla být "chvilka poezie", ale po několika marných pokusech jsem to radši vzdal a nechám to na jindy...