Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Život

28. května 2006 v 20:32 | Mirek
O.K. compadres! Nadešel čas na nasadit silnějšží kalibr. Moje moto je, jak už jsem se zmínil, "Jsem jaký jsem a komu se to nelíbí, ať mi pr..l políbí." A teď vám vysvětlím, jak jsem se k tomu dopracoval.

Někdy před dvaceti lety jednoho prý celkem hezkého říjnového dne se v Kyjovské porodnici narodilo škvrně, kterému rodiče dali jméno Mirek. Všechno bylo v pořádku až do prvního kojení. Tehdy nastal problém. Dítě odmítalo mléko a plivalo ho ven. Doktoři si chvilku lámali hlavu až nakonec se "vytasili" s diagnózou "nevyvynutý polykací reflex", což znamená. že děťátko jídlo prostě polyká a nesnaží se ho nijak kousat. Problém se brzy částečně vyřešil mixovanou stravou, ale to bylo samozřejmě jen dočasné řešení. Když bylo miminku půl roku, zavolali z nemocnice rodičům, že umírá. Jeho babička si jako správná křesťanka vzala z kostela trošku svěcené vody, kterou miminko ještě v porodnici pokřtila. Místo křestní roušky použila podprsenku. Škvrně jen leželo a nebylo schopné ani udržet ruku nahoře. Rodiče se nakonec rozhodli, že si ho vezmou domů, aby aspoň neumřelo podvyživené někde v nemocnici.
Jenže doma se z nemohoucího uzlíčku kostí díky péči rodičů i prarodičů stalo celkem normální dítě. Další problémy nastaly, když měl Mirek nastoupit do školky, protože i přes značné pokroky existovala pořád spousta různých pokrmů, které Mirek nesměl jíst. Patřilo mezi ně veškeré maso, které mu museli mlýt na mlýnku, dále rohlíky, žvýkačky, párky, atd. Tím pádem mu mamka musela dávat speciální svačinky a Mirek jedl stranou od ostatních, protože to, co dostávali oni, nesměl. Jenže to se dětem samozřejmě nelíbilo a s Mirkem se kvůli tomu nebavili.

Když se Mirek dostal na ZŠ, měl tu smůlu, že ve třídě byli ti stejní lidé, se kterými chodil do školky. Mirek tehdy pořád ještě vypadal jako pořádně hubený kluk a zatímco ostatní sílili, on vypadal pořád stejně. No a protože kvůli svému zdravotnímu stavu nemohl ani cvičit a v jeho třídě bylo 13 fotbalistů, bylo jasné, že se jim Mirek zamlouval ještě míň. Poslední kapkou bylo, že Mirek byl tmavovlasý a snědý, takže mu brzy většina ostatních kluků ze třídy začala nadávat do "cikánů" a mlátit ho. Nebylo to tak, že by se s ním pral jen jeden člověk, ale vždycky ho mlátilo minimálně pět kluků. Ležel na zemi, zatímco jej pět kluků kopalo do břicha a hlavy jen proto, že byl jiný a nemohl to, co oni. To trvalo celých devět let.

Na střední školu šel Mirek s obrovským strachem. Ty roky šikany v něm vzbudily pocit, že za všechno může jen on a že se s ním nikdo nikdy nebude bavit. První holka, se kterou si v klidu popovídal byla jedna spolužačka ze střední. Jenže brzy Mirek zjistil, že jeho nedůvěra k ostatním lidem je prostě moc velká. Začal se bránit tím, že se choval tak, aby od sebe všechny odehnal. Rozhodl se být radši samotář než se v někom zklamat. Bylo pro něj lepší vědět, že jej nikdo nemá rád, než mít strach, že ho jednou zradí někdo, komu věří.

Na vysoké škole Mirek poznal jednu holku, která mu konečně (snad) otevřela oči. Naznačila mu, že ne každý ho nutně musí považovat za debila a že není jeho chyba, jak se k němu dřív lidé chovali. Za to jí patří dík. Díky Bařko!

PS: Ta "diagnóza" byla samozřejmě kravina! Pravdou je, že jsem měl zúžený jícen. V 10 letech mi ho rozšířili na správnou velikost a dodnes si pamatuju, jak jsem poprvé jedl chleba s máslem a rajčetem a plakal jsem u toho, protože jsem měl strach, že se mi větši kousek chleba zase zasekne v krku a já se budu "dávit", jak jsme tomu říkali. Moje první chlebová kůrka...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ondra Ondra | E-mail | Web | 28. května 2006 v 22:49 | Reagovat

Chci abys věděl, že v našem boji jsem používal jen fér prostředků. Jestli si vzpomínáš, nikdy sem nepoužil to nejhorší co jsem věděl a cos zažil. Vážil sem si tě jako protivníka.

2 Mirek Mirek | 28. května 2006 v 22:52 | Reagovat

Nápodobně. Mě to někdy docela i bavilo. Ale jindy (když jsem měl třeba blbou náladu, nebo i prostě bylo blbě) jsem měl chuť Tě zabít. Ale je fakt, že jsem to taky bral spíš jako "sport" než nějaký boj.

3 Ondra Ondra | E-mail | Web | 28. května 2006 v 22:53 | Reagovat

no a když už přišlo na nějaké to pošťchování, bylo do z očí do očí... he he

4 Mirek Mirek | 28. května 2006 v 23:07 | Reagovat

Jj. To je zase nutné přiznat! Nejsi takový srab jako ti šmejdi ze základky. Pět na jednoho a tak... To FAKT nešlo!

5 Foxtrot Foxtrot | E-mail | Web | 29. května 2006 v 19:33 | Reagovat

Dohráls tu chumajovinu s tou kostkou?

6 Ivanka Ivanka | 7. června 2008 v 19:30 | Reagovat

Tohle byla první věc která mě tu tak trochu dostala. Částečně vím moc dobře o čem jsi povídal a jakkoli negativně jsi to vnímal tehdy, dnes (nechci aby to vyznělo jako hovadina) můžeš být rád za to, že ty věci byly tak jak byly... pravděpodobně bys byl někdo jiný, možná horší, kdybys nečelil něčemu zlému. Jediný problém je to, že dětský mozeček není schopen vnímat to takhle a vypořádává se se vším po svém. Když si vzpomenu, jaký hovadiny někdy napadaly mě, když jsem měla pocit, že to nezvládnu... lepší nevzpomínat. Neunesla bych to jako matka, ale jako člověk, který si něčím podobným prošel jsem ráda že to tak bylo. Obzvlášť dnes, když řadu těch lidí potkávám a vím, že jsem v daleko lepší situaci, než oni. Celkově.

7 Ivanka Ivanka | 7. června 2008 v 19:31 | Reagovat

Satisfakce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama