Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Červen 2006

Smrt2

26. června 2006 v 22:37 | Mirek

"I don't wanna die, but I am not keen on living either!" slyšel jsem minulý týden z televize. Byl jsem nachlazený a v depresi. "Nechci umřít, ale taky se mi moc nechce žít!". V té chvíli jsem s tím skoro souhlasil. Když mám depresi, připadá mi můj život celkem zbytečný. Uplynulo šest dnů. Bylo odpoledne kolem půl čtvrté. Ležel jsem v posteli s antibiotiky. Najednou přišel taťka a volal mamku: "Jarko rychle! Volaj záchranku! Jarek (pozn. autora: syn našeho souseda) spadl ze střechy!" Rychle jsem utíkal ven. V té chvíli mi bylo jedno jak na tom je. Chtěl jsem mu prostě pomoct. On tam ležel a nedýchal. Přiběhla mamka a začala mu dávat umělé dýchání. Někdo se pokoušel o masáž srdce. Naštěstí se brzy objevila zdravotní sestra, kterou někoho napadlo zavolat. Srdce zraněného po chvíli naskočilo. Otočili jsme mu hlavu na bok a on začal přerývaně a s obrovskou námahou dýchat. Teprve teď jsem se dozvěděl, že jej při opravě okapu zasáhl elektrický proud. Dokud jej jeho otec neshodil, držel se oběma rukama drátu vysokého napětí. Nikdo neví, jak se to přesně stalo. Srdce se znovu zastavilo. Zraněný začal modrat a fialovět. Znovu "naskočil". Další zástava. Volám 155. Sanitka je ale už na cestě. Rychleji to nejde. Mamka přestává stačit s dechem. Nabízím jí, že ji vystřídám. Sanitka je tu. Okamžitě nakládají zraněného a pokračují v oživování. Jeho matka a dcera jsou na pokraji zhroucení. Všem se derou do očí slzy. Otec osmadvacetiletého nebožáka prosí mého taťku o cigaretu. Třesoucí se ruce ji téměř nemohou udržet. Tak moc se klepou. Uplyne 40 minut. Cigareta je už dávno pryč. A mnoho dalších. "Je po něm?" ptá se soused zdravotní sestry, která stojí vedle něj. "Už nemá silu. Nebojuje. Už nemože," dodává. Jaký pocit musí mít člověk, který toto řekne o vlastním synovi? Uplyne dalších několik minut. Najednou se otevřou boční a zadní dveře sanitky. "Je konec," řekl jsem si. Nebyl. Vyšel jede saniťák, párkrát se zhluboka nadechl a oklepal pot z čela. Tričko by si mohl doslova ždímat. Naneštěstí se mamka toho kluka v sanitce stačila podívat dovnitř. Co viděla? Její syn ležel na lehátku s dýchacím přístrojem na tváři a diodami na břiše. Ty měly za úkol sledovat jeho tep. Podlomila se jí kolena. Za další chvíli sanitka odjela.
Co k tomu dodat? Není to film, není to nijak přikrášlené. Všechno se stalo přesně tak, jak to píšu. Je mi dvacet. Jsem dospělý. I přesto jsem stále v šoku. Nevím, jak to dopadne, ale možná jsem viděl umírat člověka."Bojuj!" Tato slova opakovali všichni. Dokonce i zasahující policistka. Tak tedy: "Bojuj!"
Toto jsem napsal zhruba týden po tom, co se to stalo. Opravdu jsem tehdy nevěděl, jak to všechno dopadne. Ale život napsal sám další kapitolu. Jarek o třináct dní později podlehl zápalu plic. Podle doktorů byl ale jeho mozek už dávno mrtvý. Opravdu jsem si to nevymyslel. Ale víte co? Popravdě řečeno je mi jedno, co si myslíte. O té nehodě jsem napsal proto, že jsem to ze sebe potřeboval dostat. Vzal jsem propisku a kus papíru z tiskárny. Až teď jsem se to rozhodl přepsat a doplnit. Byl jsem totiž i na jeho pohřbu. Se zemřelým jsem se moc neznal, skoro jsme se nebavili. Právě proto mi připadalo nepatřičné plakat před nimi. Samozřejmě, že jsem si poplakal. Obzvlášť při písničce "Blíž k tobě pane můj, jen k tobě blíž." Ale zařekl jsem se, že až půjdu kondolovat rodině ke hrobu, neuroním ani slzu. Zvládl jsem to.
Víte já dost často říkám věci jako: "To si budu do smrti pamatovat." V mém případě to není ani moc klišé. Mám opravdu perfektní paměť na nejrůznější události. Jsou rozhovory, které si pamatuju stejně dobře pět minut po jejich skončení jako pět měsíců. Ale tváře těch lidí u hrobu jejich syna si budu OPRAVDU pamatovat do nejdelší smrti. Jak říkám, zvládl jsem to. Ale jen o pár kroků dál jsem se musel zastavit. Třepal jsem se. Bylo mi zle, klepal jsem zubama. Chtěl jsem si ulevit pláčem, ale nešlo to. Nedokázal jsem ze sebe vymáčknout ani slzu.
Za dva měsíce jsem je potkal znovu, když jsem byl se sestrou na procházce. Ve tváři strhaný výraz, oči unavené pláčem. Ani stopa po dobré náladě nebo radosti z Vánoc. Když mě míjel otec rodiny, usmál se. Ale děsivější výraz jsem snad v životě neviděl. Byl to úsměv člověka, který se usmál jen proto, že to cítil jako povinnost a taky trošku vděk. Byli jsme tam přece s nimi. Snažili jsme se.
Vyčítám si, že chci uveřejnit něco takového. Možná jsem měl vynechat jméno. Někomu by se mohlo zdát, že jsem necitlivý. Ale jméno přece není vůbec podstatné. Důležité je, co se stalo. Byli jste někdy takhle blízko smrti? Já už dvakrát. Jednou jsem byl jako první svědek u ošklivě vypadající dopravní nehody, ale tehdy opilý řidič vyvázl bez škrábnutí. Tohle bylo jiné.
Hodně čtu o druhé světové válce. To už o mě víte. Při tom čtení jsem si často položil otázku jestli bych JÁ byl schopný po někom vystřelit. Někoho zabít. Je to přece tak neosobní, snadné, rychlé. "O nepříteli musíš přemýšlet jen jako o cíli, který musíš zničit dřív než on zničí Tebe," vybavil jsem si slova vojína Sossy z květnové přehlídky na Letenské pláni. Neosobní? Co může být osobnější než smrt? Možná jsem to celé zbytečně okomentoval. Zkazil jsem to. Ale já prostě mám potřebu napsat to, co píšu. Je mi jasné, že mě nepochopíte. Ne, dokud to sami nezažijete. Dokud neuvidíte člověka modrat od krku dolů. Dokud neuslyšíte hysterický křik jeho matky a sestry. V té chvíli si to neuvědomíte. Děláte to, co si myslíte, že je správné. Chcete pomoct. Zvednout, změřit tep, uklidnit ostatní. Měl jsem v sobě sílu, kterou nechápu kde jsem vzal. A pak jsem se sesypal. Napsal jsem tu úvahu, co je o kousíček výš a uložil jsem do ní celé to své trauma. Když jsem ho přepisoval, znovu jsem to viděl. Nebyl to hezký pohled. Znovu bych plakal.


Jsem

26. června 2006 v 22:36 | Mirek

Jsem jiný. Jsem zvláštní. Jsem svůj. Nikdo není takový, jako já. Mnoho lidí se mi podobá, ale nikdo není stejný. Jsem paranoik. Jsem vztekloun. Jsem citlivý. Jsem otrlý. Jsem na holky. Líbí se mi kluci. Jsem normální? To nevím. Je příliš mnoho otázek a tak těžká cesta k odpovědím. Některé z těch cest jsou tak těžké, protože nevedou k cílí. Rozplývají se v zamlžených dálavách. Končí tam, kde končí život a pokračují tam, kde začíná smrt. Jemně nás obrušují. Ohlazují hrany nevinnosti, naivity a nezkušenosti, obrušují je, tvrdě je sdírají… Proč vlastně? Aby nám ukázaly, jak je všechno složité. Nic není zadarmo, všechno má svou cenu. Vždy existuje trest za špatná rozhodnutí, ale někdy není odměny za ta dobrá. Někdy je sám trest tou největší odměnou. Musíme se obrousit, abychom byli hladcí. Musíme se sami nastavit brousku a čepeli, aby nás opracovaly. Stavíme se jim, trpíme a děkujeme. Se slzami v očích se smějeme radostí. Vždy když je nám nejhůř, chceme to vzdát. Někteří to vzdají. Zůstanou hrubí a nedokončení. Jiní zatnou zuby a pokračují. JÁ pokračuju. Nikdy nedosáhnu úplného dna. Vždy když si myslím, že se mi to povedlo, klesnu ještě níž. Proč se pokoušet odrazit? Proč klesat dál? Abych si mohl užít alespoň na chvíli novou krásně hladkou plochu. Abych mohl obrousit i ty zbývající. Nevím kam jdu. Nevím, jestli jdu nebo utíká svět kolem mě. V rychlosti zkouším urvat pro sebe to nejlepší. Nové pocity, nové známosti, nové zkušenosti. Znám ženu, která nefotí lidi. Zajímá ji architektura. Mě ne. Zajímají mě lidé. Příběhy těch, kteří už dávno nežijí. Těch, kteří po sobě zanechali světu poklad. Věnovali mu část sebe .Kus svého života, kus toho dobrého v sobě. Možná to byli zlí lidé, pokud vůbec takoví existují, ale dokázali po sobě zanechat něco, co má smysl. Není to věc. Je to tichý svědek. Tichý a přece výmluvný. Beze slov vypráví příběhy. Není to věc, která je hodna obdivu. Jsou to lidské příběhy, které v sobě skrývá. Jaký příběh napíšu já? Nebo budu jen další kamenný náhrobek nebo urna někde v zapomenutém koutu hřbitova? Nevím. Doufám. Věřím. Chci napsat příběh. Píšu ho. Není to lehké. Nesmí být. Co je lehké, to nás neposouvá nikam dál. Nechává nás to degenerovat… Nechci nic zadarmo. Chci trpět, rvát se, snažit se, plakat, třeba i krvácet. Možná prostě trpím depresemi, ale nechci prášky. Chci být vděčný za každý svůj úsměv .Snažil jsem se, abych si ho zasloužil. Neudělal jsem si to jednoduché. Nepolkl jsem prášek. Stejně tak jsem vděčný i za úsměv kohokoliv jiného. Třeba i cizího. Rád lidi bavím. Bavím se sám? Ne. Ale jsem tomu rád. Žiju svůj život a nepřežívám. Nikdo mě nevodí za ručičku. Musím se rvát.Rvát sám se sebou. S každodenní depresí. S chutí to skončit. S chutí neklesat už ani o kousek níž. Rvu se a vítězím..


Jituška

22. června 2006 v 21:56 | Mirek |  Poezie
Krize! Chtěl jsem něco napsat pro Jitku, ale nějak se mi nedaří! To asi není tím, že nejsem ani v depresi (Díky bohu za ty dary!), ani zamilovaný. Takže se "Poezie pro Jitušku" odkládá na neurčito. Ale určitě to v budoucnu napravím a něco Ti "sesmolím"! Neboj!

PS: Jak Ti dopadla zkouška? Byla Havlůjová aspoň trošku hodná?

Tak jsme se konečně dočkali...

16. června 2006 v 9:26 | Mirek
Otázkou je, jestli to vůbec přinese nějakou změnu.

Škola

16. června 2006 v 9:00 | Mirek
Pánové a dámy vrátil jsem se na "místo činu"! Dnešek trávím v Kunovicích, protože jsem jel za Koudelou kvůli figurkám ze SW, které jsem si od něj objednal. A tím pádem jsem dostal příležitost porozhlédnout se po škole. Vypadá to tady relativně pořád stejně a stejně to tady taky funguje .Gosiorovský je pořád stejně milý, Koudela stejně hodný a Hubiš? Ten je prostě klasik. Toho člověka mám čím dál raději! Jen Andy mě zklamal. Dotáhl mě totiž do jedné třídy (nějací druháci) a furt mě nutil, abych jim řekl, co a kde studuju. Trapas jak sviňa!!! To si spolu ještě vyřídíme! No a teď mě ještě čeká krátká zdvořilostní návštěva u "fousaté lady" a pak už snad to pivo s Jindrou. Andy říkal, že jestli to stihne, tak se taky přidá! Kéž by. Si to schytá!!! Těš se, těš! Jo a mám vzkaz pro kolegu Čubíka. Ty mě ty potvoro prý pomlouváš i u skoro úplně cizích lidí! Mám na mysli Davida Krutílka, který prý někdy v květnu slavil v Bánově osmnáctiny svého kamaráda. Že se na to nevysereš! Vždyť se s ním (s Davidem) už těžko kdy potkám. Tak proč mě pomlouváš zrovna u něj? To nechápu....

Zase jednou

15. června 2006 v 0:57 | Mirek |  Poezie
Proč nejde mi psaní? Čím to je?
Co mám s tím udělat? Kdo ví?
Možná mi poradí někdo zde,
možná se na mě jen Múzy zlobí.

Když radu tu nenajdu, nevzdám se,
hledat budu dál i Múzám navzdory!
Já zatím jen pomalu hledám se,
utvářím si do života své názory.


Smrt

14. června 2006 v 22:28 | Mirek
Nevím, jak vy, ale já se už opravdu začínám bát smrti. Za poslední dva roky zemřel už druhý člověk, kterému nebylo ani dvacet. Oba dva zemřeli v autě. Ale o to nejde. Stát se to může kdykoliv a jakkoliv. V našem vzdálenějším příbuzenstvu se objevil případ kluka, který měl teprve 24 let. Přišel domů, sedl si k televizi a najednou, když se ho na něco ptali, neodpovídal. Měl totiž v mozku už od narození zvětšenou cévu. To je taková malá časovaná bomba, na kterou doktoři nenarazí, dokud neprovedou důkladné CT mozku. Ale v jeho případě k tomu neměli důvod. A céva praskla. Byla to vteřina a další ivot zhasnul.
Jaké to asi je? Co člověk zažívá po své vlastní smrti? A zažívá vůbec něco? Co když není pravdivé to latinské přísloví, které jsem si odněkud opsal a mám ho vystavené v pokoji: "Mort principum est." Co když smrt není žádným začátkem, ale naopak definitivním koncem? Bavil jsem se o tom s Andym a on se mě snažil uklidnit tím, že pokud smrtí člověka jeho život končí, tak se vlastně není čeho bát, protože se to nikdy nedozvíme. Prostě umřeme a bude konec. Ale to je pro mě ještě mnohem děsivější představa než jakékoliv peklo. Protože peklo znamená naději. Konec v sobě žádnou naději nemá.

Poznámka k seznamu

14. června 2006 v 2:20 | Mirek |  Magic
Jen tak pro pořádek. Tento seznam není ani ZDALEKA úplný. Postupně do něj budu dopisovat další karty a také rošířím množství informací, které seznam bude zobrazovat. Už teď mám například v plánu zavést do něj informaci o vyvolávací ceně každé karty.

Seznam karet

14. června 2006 v 2:07 | Mirek |  Magic
Toto je seznam karet, které zatím vlastním. Číslo za označením barvy karty udává, kolik kusů dané karty mám.

Legenda:

Barvy:
W- White
B-Blue
D-Black
G-Green
R-Red
MC- Multi Coloured (Ne "půlené" karty!!)

Druhy karet:
S- Sorcery
A-Artifact
L-Land

Ravnica:


001
002
003
004
005
006
007
008
009
010
011 Conclave's Blessing W 1
012
013
014 Divebomber Griffin W 1
015
016 Faith's Fetters W 1
017 Festival of the Guildpact W 1
018
019
020
021
022
023
024 Light of Sanction W 1
025
026
027
028
029
030 Seed Spark W 1
031
032
033
034
035
036
037
038
039 Cerulean Sphinx B 1
040 Compulsive research B 1
041
042
043
044
045
046
047
048
049
050
051
052
053
054
055
056
057
058
059
060 Muddle the Mixture B 1
061 Peel from Reality B 1
062 Quickchange B 1
063
064
065
066 Stasis Cell B 1
067
068 Tattered Drake B 1
069
070
071 Tidewater Minion B 1
072
073
074
075
076
077
078
079
080
081
082 Darkblast D 1
083
084
085
086
087
088
089
090
091
092
093
094
095
096
097
098
099
101
102 Roofstalker Wight D 1
103 Sadistic Augermage D 1
104 Sewerdreg D 1
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126 Galvanic Arc R 1
127
128 Goblin Spelunkers R 1
129
130
131
132
133
134
135
136
137 Orduun Commando R 1
138
139 Reroute R 1
140
141 Seismic Spike R 1
142
143 Smash R 1
144
145
146 Surge of Zeal R 1
147
148
149 Viashino Slasher R 1
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166 Golgari Brownscale G 1
167
168
169 Greater Mossdog G 1
170
171 Ivy Dancer G 1
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182 Scion of the Wild G 1
183
184 Stone-Seeder Hierophant G 1
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199 Consult the Necrosages S 1
201
202
203 Dimir Infiltrator MC 1
204
205
206 Flame-Kin Zealot MC 1
207
208
209
210 Golgari Rotwurm MC 1
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227 Seeds of Strenght MC 1
228 Selesnya Evangel MC 1
229
230
231
232 Skyknight Legionnaire MC 1
233
234
235 Thundersong Trumpeter MC 1
236
237
238
239 Watchwolf MC 1
240
241
242
243 Boros Recruit RW 1
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
264 Junktroller A 1
265
266
267
268
269
270
271 Spectral Searchlight A 1
272
273
274
275
276
277
278 Golgari Rot Farm L 1
279
280
281 Selesnya Sanctuary L 1
282
283
284
285
286
287 Plains L 1
288 Plains L 2
289 Plains L 2
290 Plains L 1
291 Island L 1
292 Island L 1
293 Island L 2
294 Island L 2
295
296 Swamp L 2
297 Swamp L 2
298 Swamp L 2
299 Mountain L 2
300 Mountain L 1
301 Mountain L 2
302 Mountain L 1
303 Forest L 2
304 Forest L 1
305 Forest L 2
306 Forest L 1

Under construction

13. června 2006 v 2:39 | Mirek
Psaní blogu mě docela chytlo a mám pár zajímavých nápadů. Tak mi držte pěsti, aby mi všechny vyšly. Každopádně se máte na co těšit... I když je pravda, že tento blog píšu čím dál víc pro sebe, než pro někoho jiného. Prostě potřebuju místo, kam bych mohl svěřit svoje trable.

Mirek goes to Hollywood!

13. června 2006 v 2:37 | Mirek
Ano je to tady vážení!!! Čtete správně! Brzy už budu slavnější než celá blbá železná Eifellovka! Můj blog se totiž dostal i na další stránku. Tentokrát se mou "obětí" stal sweb. :-)

Pocity

12. června 2006 v 23:02 | Mirek
V hlavě mám teď zrovna tisíce myšlenek. Nejdřív jsem se z toho pokusil vypsat klasickou "básničkovou metodou", ale sami jste si asi všimli, že to moc nezabralo. Kdybych aspoň věděl, od čeho mám začít. Taky se vám někdy stává, že cítíte zároveň radost a smutek? Že v jedné chvíli máte pocit, že je vám všechno naprosto jasné a v další zase že nic nechápete? Taky si někdy připadáte, jako byste snad měli právě skočit z okraje útesu a přitom k tomu nemáte jediný důvod? Pak vítejte do klubu...

Brokeback Mountain

12. června 2006 v 22:49 | Mirek |  Filmové recenze
Možná, že jste o tomto filmu už slyšeli. Nadělalo se kolem něj totiž Spousta rozruchu jen proto, že je tak trošičku neobyčejný. Páteř celého příběhu je přitom naprosto obyčejná, skoro by se dalo říci že až klišovitá. Dva lidi se potkají, zamilují se, ale pak si uvědomí, že jejich láska nemá budoucnost a jdou si každý svou cestou. Oba si najdou životního partnera a založí rodinu. Jenže pak uplyne pár let a jeden z nich se rozhodne vydat toho druhého. Plamen lásky se znovu rozhoří a potom už není cesty zpět. Noc v hotelu, spousta dopisů, pohlednice a jednou za pár let schůzka tam, kde se poprvé potkali. U hory Brokeback.
Teď mi asi dáváte zapravdu, že nastíněný příběh v sobě nemá ani špetku originality. Jenže ti dva lidé jsou muži. Jejich příběh se navíc odehrává v Americe někdy v polovině 60. let. Je tedy jasné, že nemají zrovna na růžích ustláno. Obzvláště ne potom, co se poměrně záhy o pravém důvodu jejich výletů "na ryby" dozví žena jednoho z nich. Ennis se totiž neovládne a políbí Jacka takřka mezi dveřmi svého domu. I přesto, že se oba milují, nedokáží být spolu. Nejen proto, že se bojí reakce okolí a obzvlášť Ennis nechce ztratit ženu a dcery, ale také proto, že oba dva tak nějak cítí, že na jejich vztahu není něco v pořádku. Všichni to ale znáe. Srdci člověk neporučí. A proto jejich setkání pokračují. Ti dva se vypořádají s Jackovými výlety za vilnými mexickými prodejnými chlapci a Ennisovými porozvodovými depresemi, ale nakonec se jim stane osudná lidská hloupost a netolerance. Jack totiž za velmi podivných okolností umírá a podle toho, co je ve filmu vidět, je jasné, že mu do rakve někdo moc ochotně pomohl. Jediné, co tak Ennisovi zbylo je rozvrácené manželství, starý přivěs a oblečení, které měl Jack na sobě, když se TO mezi nimi poprvé stalo.
Zkrocenou horu, jak se film jmenuje v české distribuci, člověk může chápat různě. Někdo si z něj vezme jen nechutnou historku o dvou "buznách", někdo krásný romantický příběh a někdo v něm uvidí tragédii ve stylu Shakespearova Romea a Julie. To všechno v něm je, ale mě přesto zaujal hlavně ten zajímavý český název. Proč někomu připadalo, že Brokeback je zkrocená hora? Nebylo to spíš naopak? Nezkrotila snad naopak hora Jacka a Ennise? Když ji viděli poprvé, byli šťastnými lidmi, ale pak už cítili jen smutek a touhu vrátit se tam, kde se poznali. A ty krátké okamžiky tam u vody v přírodě byly ty jediné, které měli sami pro sebe. Mohli si povídat, mohli se líbat. Mohli se i milovat. Nikdo a nic jim nemohlo zabránit. Nebyl nikdo, komu by tam vadili. Hora k nim byla milosrdnější než kterýkoliv člověk. Jedině ona si totiž uvědomovala, že vztahy mezi lidmi nejsou jen o sexu, ale zejména o lásce a že nezáleží na tom, koho milujeme, ale jak jej milujeme.

Další novinka

12. června 2006 v 22:48 | Mirek |  Filmové recenze
Druhou novinkou na mé stránce budou mé vlastní recenze nejrůznějších filmů. Je mi sice jasné, že to stejně nikdo nebude číst, ale nedělám to pro lidi, ale pro sebe, abych si pamatoval, jaký dojem na mě který film udělal.

Magic

12. června 2006 v 22:46 | Mirek |  Magic
Rozhodl jsem se, že se na svém blogu budu věnovat i jiným věcem, než je jen poezie a úvahy. Začnu něčím, co je sice "komerční jak sviňa", ale také velmi zábavné. Tím "něčím" je karetní hra Magic The Gathering....

Válka

12. června 2006 v 1:36 | Mirek
O válce toho bylo nápsáno už mnoho, ale tahle kniha rozhodně stojí za přečtení.

Čas

5. června 2006 v 19:38 Poezie
Řady stromů, tichých svědků,
řady lidí, starých dědků.
Viděli to, co my ne,
znali to, co pomine.
Není krása věčná žádná,
skončit musí jednou každá.
Slunce vyjde, hvězdy zhasnou,
zůstaneme zírat, opojeni krásou.
Život končí, svíčka krátká,
zavírají se ti vrátka.

A znovu o lásce

5. června 2006 v 19:38 Poezie
Jít spolu jen na kafíčko,
pohledy si vyměnit,
Připíjet si na zdravíčko,
od trémy si ulevit.
Smát se na tě ústy svými,
tiše na tě promluvit.
"Chtěl bych spojit tvé rty s mými."
"Nedám si to rozmluvit."
Možná je to trošku zvláštní,
Že líbí se mi tělo Tvé.
Budem spolu jistě šťastní,
láska spojí srdce dvě.

Smích

5. června 2006 v 19:37 Poezie
Úsměv, bolest, pot i pláč,
tohle všechno chlapče znáš.
Každý byl už někdy dole,
slyšel slova: "Chcípni, vole!"
Slyšel je a přec se smál
Život ten jde totiž dál.