Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Čas

5. června 2006 v 19:38 |  Poezie
Řady stromů, tichých svědků,
řady lidí, starých dědků.
Viděli to, co my ne,
znali to, co pomine.
Není krása věčná žádná,
skončit musí jednou každá.
Slunce vyjde, hvězdy zhasnou,
zůstaneme zírat, opojeni krásou.
Život končí, svíčka krátká,
zavírají se ti vrátka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marťula Marťula | E-mail | 7. června 2006 v 19:45 | Reagovat

Píšeš krásně mazliku! Napiš taky něco pro mě!

2 Mirek Mirek | 9. června 2006 v 18:49 | Reagovat

...kuju. A o čem by to mělo být?

PS: Ty básničky tady jsou trošku upravené, protože větší část z nich jsem psal pro jistou konkrétní osobu. Všichni víme, o koho jde, ale nikdo to sem nenapíše, že? Díky. :)

3 Foxtrot Foxtrot | E-mail | Web | 10. června 2006 v 15:39 | Reagovat

I pro mně!

4 Foxtrot Foxtrot | E-mail | Web | 10. června 2006 v 15:42 | Reagovat

Já nevím o koho jde. O koho jde?

5 Mirek Mirek | 11. června 2006 v 20:05 | Reagovat

No tak se zeptej Martiny. Ale na tomhle blogu to jméno nepadne. Nevím totiž jak, ale mojí mamině se ho nějak podařilo objevit a je docela častou návštěvnicí.

6 Jitka Jitka | 16. června 2006 v 17:28 | Reagovat

s rodiči bývá kříž

7 Mirek Mirek | 30. července 2007 v 12:21 | Reagovat

Občas? Spíš skoro pořád, ne? Ale kdo by se bez toho obešel. S mamkou jsem schopný se hádat 3x denně a stejně to skončí tak, že se spolu bavíme, jako by nic. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama