Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Smrt

14. června 2006 v 22:28 | Mirek
Nevím, jak vy, ale já se už opravdu začínám bát smrti. Za poslední dva roky zemřel už druhý člověk, kterému nebylo ani dvacet. Oba dva zemřeli v autě. Ale o to nejde. Stát se to může kdykoliv a jakkoliv. V našem vzdálenějším příbuzenstvu se objevil případ kluka, který měl teprve 24 let. Přišel domů, sedl si k televizi a najednou, když se ho na něco ptali, neodpovídal. Měl totiž v mozku už od narození zvětšenou cévu. To je taková malá časovaná bomba, na kterou doktoři nenarazí, dokud neprovedou důkladné CT mozku. Ale v jeho případě k tomu neměli důvod. A céva praskla. Byla to vteřina a další ivot zhasnul.
Jaké to asi je? Co člověk zažívá po své vlastní smrti? A zažívá vůbec něco? Co když není pravdivé to latinské přísloví, které jsem si odněkud opsal a mám ho vystavené v pokoji: "Mort principum est." Co když smrt není žádným začátkem, ale naopak definitivním koncem? Bavil jsem se o tom s Andym a on se mě snažil uklidnit tím, že pokud smrtí člověka jeho život končí, tak se vlastně není čeho bát, protože se to nikdy nedozvíme. Prostě umřeme a bude konec. Ale to je pro mě ještě mnohem děsivější představa než jakékoliv peklo. Protože peklo znamená naději. Konec v sobě žádnou naději nemá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Foxtrot Foxtrot | E-mail | Web | 16. června 2006 v 12:41 | Reagovat

Ať už bereš cokoliv, určitě pošli vzorek...

2 Mirek Mirek | 19. června 2006 v 18:33 | Reagovat

Neberu nic! Jen se prostě trošku iracionálně bojím něčeho, co mě stejně nemine!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama