Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Smrt2

26. června 2006 v 22:37 | Mirek

"I don't wanna die, but I am not keen on living either!" slyšel jsem minulý týden z televize. Byl jsem nachlazený a v depresi. "Nechci umřít, ale taky se mi moc nechce žít!". V té chvíli jsem s tím skoro souhlasil. Když mám depresi, připadá mi můj život celkem zbytečný. Uplynulo šest dnů. Bylo odpoledne kolem půl čtvrté. Ležel jsem v posteli s antibiotiky. Najednou přišel taťka a volal mamku: "Jarko rychle! Volaj záchranku! Jarek (pozn. autora: syn našeho souseda) spadl ze střechy!" Rychle jsem utíkal ven. V té chvíli mi bylo jedno jak na tom je. Chtěl jsem mu prostě pomoct. On tam ležel a nedýchal. Přiběhla mamka a začala mu dávat umělé dýchání. Někdo se pokoušel o masáž srdce. Naštěstí se brzy objevila zdravotní sestra, kterou někoho napadlo zavolat. Srdce zraněného po chvíli naskočilo. Otočili jsme mu hlavu na bok a on začal přerývaně a s obrovskou námahou dýchat. Teprve teď jsem se dozvěděl, že jej při opravě okapu zasáhl elektrický proud. Dokud jej jeho otec neshodil, držel se oběma rukama drátu vysokého napětí. Nikdo neví, jak se to přesně stalo. Srdce se znovu zastavilo. Zraněný začal modrat a fialovět. Znovu "naskočil". Další zástava. Volám 155. Sanitka je ale už na cestě. Rychleji to nejde. Mamka přestává stačit s dechem. Nabízím jí, že ji vystřídám. Sanitka je tu. Okamžitě nakládají zraněného a pokračují v oživování. Jeho matka a dcera jsou na pokraji zhroucení. Všem se derou do očí slzy. Otec osmadvacetiletého nebožáka prosí mého taťku o cigaretu. Třesoucí se ruce ji téměř nemohou udržet. Tak moc se klepou. Uplyne 40 minut. Cigareta je už dávno pryč. A mnoho dalších. "Je po něm?" ptá se soused zdravotní sestry, která stojí vedle něj. "Už nemá silu. Nebojuje. Už nemože," dodává. Jaký pocit musí mít člověk, který toto řekne o vlastním synovi? Uplyne dalších několik minut. Najednou se otevřou boční a zadní dveře sanitky. "Je konec," řekl jsem si. Nebyl. Vyšel jede saniťák, párkrát se zhluboka nadechl a oklepal pot z čela. Tričko by si mohl doslova ždímat. Naneštěstí se mamka toho kluka v sanitce stačila podívat dovnitř. Co viděla? Její syn ležel na lehátku s dýchacím přístrojem na tváři a diodami na břiše. Ty měly za úkol sledovat jeho tep. Podlomila se jí kolena. Za další chvíli sanitka odjela.
Co k tomu dodat? Není to film, není to nijak přikrášlené. Všechno se stalo přesně tak, jak to píšu. Je mi dvacet. Jsem dospělý. I přesto jsem stále v šoku. Nevím, jak to dopadne, ale možná jsem viděl umírat člověka."Bojuj!" Tato slova opakovali všichni. Dokonce i zasahující policistka. Tak tedy: "Bojuj!"
Toto jsem napsal zhruba týden po tom, co se to stalo. Opravdu jsem tehdy nevěděl, jak to všechno dopadne. Ale život napsal sám další kapitolu. Jarek o třináct dní později podlehl zápalu plic. Podle doktorů byl ale jeho mozek už dávno mrtvý. Opravdu jsem si to nevymyslel. Ale víte co? Popravdě řečeno je mi jedno, co si myslíte. O té nehodě jsem napsal proto, že jsem to ze sebe potřeboval dostat. Vzal jsem propisku a kus papíru z tiskárny. Až teď jsem se to rozhodl přepsat a doplnit. Byl jsem totiž i na jeho pohřbu. Se zemřelým jsem se moc neznal, skoro jsme se nebavili. Právě proto mi připadalo nepatřičné plakat před nimi. Samozřejmě, že jsem si poplakal. Obzvlášť při písničce "Blíž k tobě pane můj, jen k tobě blíž." Ale zařekl jsem se, že až půjdu kondolovat rodině ke hrobu, neuroním ani slzu. Zvládl jsem to.
Víte já dost často říkám věci jako: "To si budu do smrti pamatovat." V mém případě to není ani moc klišé. Mám opravdu perfektní paměť na nejrůznější události. Jsou rozhovory, které si pamatuju stejně dobře pět minut po jejich skončení jako pět měsíců. Ale tváře těch lidí u hrobu jejich syna si budu OPRAVDU pamatovat do nejdelší smrti. Jak říkám, zvládl jsem to. Ale jen o pár kroků dál jsem se musel zastavit. Třepal jsem se. Bylo mi zle, klepal jsem zubama. Chtěl jsem si ulevit pláčem, ale nešlo to. Nedokázal jsem ze sebe vymáčknout ani slzu.
Za dva měsíce jsem je potkal znovu, když jsem byl se sestrou na procházce. Ve tváři strhaný výraz, oči unavené pláčem. Ani stopa po dobré náladě nebo radosti z Vánoc. Když mě míjel otec rodiny, usmál se. Ale děsivější výraz jsem snad v životě neviděl. Byl to úsměv člověka, který se usmál jen proto, že to cítil jako povinnost a taky trošku vděk. Byli jsme tam přece s nimi. Snažili jsme se.
Vyčítám si, že chci uveřejnit něco takového. Možná jsem měl vynechat jméno. Někomu by se mohlo zdát, že jsem necitlivý. Ale jméno přece není vůbec podstatné. Důležité je, co se stalo. Byli jste někdy takhle blízko smrti? Já už dvakrát. Jednou jsem byl jako první svědek u ošklivě vypadající dopravní nehody, ale tehdy opilý řidič vyvázl bez škrábnutí. Tohle bylo jiné.
Hodně čtu o druhé světové válce. To už o mě víte. Při tom čtení jsem si často položil otázku jestli bych JÁ byl schopný po někom vystřelit. Někoho zabít. Je to přece tak neosobní, snadné, rychlé. "O nepříteli musíš přemýšlet jen jako o cíli, který musíš zničit dřív než on zničí Tebe," vybavil jsem si slova vojína Sossy z květnové přehlídky na Letenské pláni. Neosobní? Co může být osobnější než smrt? Možná jsem to celé zbytečně okomentoval. Zkazil jsem to. Ale já prostě mám potřebu napsat to, co píšu. Je mi jasné, že mě nepochopíte. Ne, dokud to sami nezažijete. Dokud neuvidíte člověka modrat od krku dolů. Dokud neuslyšíte hysterický křik jeho matky a sestry. V té chvíli si to neuvědomíte. Děláte to, co si myslíte, že je správné. Chcete pomoct. Zvednout, změřit tep, uklidnit ostatní. Měl jsem v sobě sílu, kterou nechápu kde jsem vzal. A pak jsem se sesypal. Napsal jsem tu úvahu, co je o kousíček výš a uložil jsem do ní celé to své trauma. Když jsem ho přepisoval, znovu jsem to viděl. Nebyl to hezký pohled. Znovu bych plakal.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | 29. června 2006 v 10:00 | Reagovat

Děkuji, že jsi to sem napsal.

2 Mirek Mirek | 3. července 2006 v 21:50 | Reagovat

Ahoj. Můžu se zeptat, za co mi děkuješ? Nebo to bylo myšleno ironicky?

3 Jitka Jitka | 5. července 2006 v 9:55 | Reagovat

Ironie v tomhle případě není na místě. Mám také osobní zkušenosti se smrtí, ale dost těžko se mi o tom mluví, natož abych to dokázala veřejně sepsat. Proto Ti děkuji, že ty jsi to dokázal.

4 Mirek Mirek | 5. července 2006 v 22:13 | Reagovat

No ale já tenhle blog neberu jako "veřejnou" věc. Odkaz na něj jsem dal jen pár kamarádům a známým a píšu ho spíš pro sebe. Proto tady nejsou žádné odkazy na stažení muziky, obrázků nebo tak něco. Ani moc odkazů na jiné stránky. Všimni si, že to, co je v odkazech, jsou buď školní věci, nebo blogy jiných lidí. Těch pár her je spíš výjimka.

5 Jitka Jitka | 6. července 2006 v 20:57 | Reagovat

asi nerozumíme, ale nevadí.jen si to prosím špatně nevykládej.myslela jsem to dobře.někdy si o tom můžeme třeba popovídat, a pak mě snad pochopíš. opradu jsem to nemyslela špatně, natož jako výsměch...

6 Foxtrot Foxtrot | E-mail | Web | 7. července 2006 v 19:59 | Reagovat

chtěl bych se oběsit na struně od piána

7 Mirek Mirek | 9. července 2006 v 22:06 | Reagovat

Klidně si o tom můžeme popovídat. Budu jen rád. A čemu nerozumíš? Tomu, co jsem napsal, nebo čemu?

8 Jitka Jitka | 22. července 2006 v 11:18 | Reagovat

myslím, žě si nerozumíme navzájem v písemné formě, chytáš mě totiž za každé slovo a jak víš, čeština je strašně víceznačná a stejně i to, co chceš vyjádřit se dá interpretovat mnoha způsoby.

9 Mirek Mirek | 27. července 2006 v 22:20 | Reagovat

Ahoj,

no s tou naší krásnou mateřštinou já mám jeden ZÁSADNÍ problém a to sice ten, že se snažím hledat ten nejpřesnější smysl v každém slově, které někdo řekne. Někdo to pak bere jako chytání za slovo (a těch lidí je asi většina), ale já to tak nemyslím. Jen se snažím nikoho nedotknout a pak to tak dopadá. Asi před dvěma lety jsem si děla IQ test a z něj mi vyšlo, že nejlepší (z těch kategorií, které tam byly) jsem na porozumnění psanému textu. Asi to je taky tím, že se v něm moc "rýpu". Budu se snažit být "hodnější".

10 Jitka Jitka | 31. července 2006 v 17:40 | Reagovat

:-D

11 Mirek Mirek | 3. srpna 2006 v 20:47 | Reagovat

Přesně. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama