Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Listopad 2006

Long time ago in a galaxy...

24. listopadu 2006 v 2:02 | Mirek |  Úvahy
Znáte to, ne? Tak v té předaleké galaxii kdysi žil člověk jménem Miroslav Blata. Teda vlastně ještě žije, ale protože mu na té fotce, kterou právě vidíte, je míň, než mně je teď, tak to už vlastně ani není on. Tehdy mu říkali "Abé", dneska mu já říkám "taťko". ;-)

Den boje za svobodu a demokracii

17. listopadu 2006 v 1:29 | Mirek |  Úvahy
Dnešní den je státním svátkem, který má připomenout boj studentů za svobodu. Mladí lídé, studenti (obzvláště ti vysokoškolští) se v historii našeho národa ukázali jako neocenitelní pomocníci a hybatelé dějin. Částečně za to jistě může i fakt, že byli ještě mladí a neuvažovali o spoustě věcí, nad kterými by se jistě starší člověk pozastavil. Na druhou stranu jistě "zapracovalo" i to, že byli přesvědčeni o správnosti svých činů a o tom, že pravda je na jejich straně. Každopádně se ničeho nebáli. V době pro náš národ nejtěžší se zúčastnili demonstrace, která vyústila smrtí jednoho z nich (Jan Opletal). Jak dopadl jeho pohřeb jistě všichni víme. Ale o to mi v tomto textu nejde. Chci se pozastavit nad jinou věcí.
Sám jsem totiž studentem vysoké školy a říkám si, jak bych asi jednal, kdybych byl v podobné situaci, jako byli tehdejší studenti. Šel bych demonstrovat? Měl bych dost odvahy na to, provokovat nacisty svou účastí na demostraci v den státního svátku? Co bych dělal po prvních výstřelech? A co dál? To jsou všechno velmi těžké otázky, na které si asi nejde odpovědět s naprostou jistotou. Ale do určité míry to snad možné je.
Další otázka, která vyvstává v této souvislosti, je, zda by se vůbec i v dnešní době našlo dost lidí, kteří by měli odvahu se takto zachovat. Odpovězme si každý za sebe. Šli bychom? Není dnešní společnost už moc pohodlná na to, aby kladla nějaký odpor? Není moc nemravná na to, aby bránila alespoň ty nejzákladnější mravní zásady? Není moc bojácná na to, aby riskovala smrt?

Bob

15. listopadu 2006 v 18:25 | Mirek |  Poezie
Bob je jako maják v davu,
co říká má hlavu patu.
Boba mám rád.
Vážím si ho a dávám to znát.

Bob je prostě kámoš,
přestože není zrovna "hároš".
Je to tak jednoduché, jako tato báseň.
Mluvit s Bobem je jak zklidňující lázeň.

Smysl Života

13. listopadu 2006 v 0:38 | Mirek
Tímto tématem se už zabýval kdekdo. Vlastně asi každý z nás. Musíme přece mít jasno v tom, co chceme, nebo ne? Proto si všichni musíme projít tím procesem hledání. To se dá udělat zábavně (jako to udělali například maníci od Monty Pythonů), nebo naopak bolestně (jako já, který začal hledat smysl života když se poprvé setkal se smrtí mladého člověka, kterého osobně znal).
Jedna věc je ale důležitá: Ujasnit si, co vlastně má být smyslem našeho života. Ale tento příspěvek nepíšu kvůli tomu ujasňování si, ale spíš kvůli jiné věci. Je dobré, když už člověk ví, jaký je podle něj smysl toho jeho žití, si za tím jít, nebo je lepší nechat věci plynout a čekat až to samo přijde?