Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Prosinec 2006


Platón

3. prosince 2006 v 16:46 | Mirek |  Úvahy
Osobu Platóna asi netřeba představovat. Bylo by to nošení dříví do lesa, a proto se tomu vyhnu. V této práci bych totiž zejména chtěl porovnat Platónovo podobenství se svým vlastním pohledem na svět. Už při čtení patřičného textu jsem si uvědomoval, že s mnoha věcmi nesouhlasím a jiné bych přinejmenším doplnil o odlišný úhel pohledu. Vím, že to může znít příliš troufale nebo dokonce namyšleně, ale tak to vůbec není. Myslím si, že pro mne samotného bude mnohem větším přínosem, když se pokusím polemizovat s takovým velikánem, než když najdu někoho, kdo to udělá za mne. Proto jsem zavrhl myšlenku srovnání dvou různých filosofických děl. Nyní se tedy pustím do popisu Platónovy jeskyně a jejích obyvatel, který vychází z Platónova rozhovoru s Glaukomem. Ten ovšem budu přerušovat vlastními komentáři. Budu přitom vycházet z knihy uvedené v použité literatuře.
"Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky."
Zde bych se rád poprvé zastavil s prostou otázkou: Kdo byli ti lidé? Čím si zasloužili tak krutý trest? Jaká společnost může být tak krutá, že odsoudí děti k něčemu tak hroznému, jako je život v temné jeskyni s pouty na rukou a šíji? Já osobně tvrdím, že jakýkoliv život je lepší než smrt, ale pokud bych měl volbu mezi smrtí a takovýmto životem, volil bych asi smrt. Vždyť jednou z věcí, která je v životě člověka nejdůležitější, je kontakt s jinými lidmi. Prostý lidský dotek. A o toto všechno jsou chudáci v jeskyni ochuzeni. Nikdy nepoznají, jaké to je obejmout drahou osobu, nikdy nezjistí jaké je mateřské pohlazení. Je sice pravda, že to nikdy nezažili, a proto jim to nemůže chybět, ale i přesto je podobné zacházení velmi kruté. Ale na druhou stranu je potřeba říci, že se jedná o pouhou metaforu. Ti lidé jsou ztělesněním všech lidských předsudků, obav a strachů z neznámého. A nebyly to právě předsudky, které v mnoha okamžicích brzdily vývoj lidského druhu? Vzpomeňme si například na Galileo Galilea, který byl přinucen odvolat něco, o čem byl hluboce přesvědčený a co bylo pravdou, ale lidé v té době to ještě takto neviděli. Jeho žalobci tehdy seděli svázaní v jeskyni a Galileo byl tím, kdo alespoň na chvíli zahlédl svět mimo ni. Viděl jen jeho malou část, ale byl venku.
"Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí.
Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.
Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně.
Jak by také uviděli, když jsou nuceni držeti po celý život hlavu bez pohnutí?
A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?
Ovšemže.
A kdyby mohli vespolek rozmlouvati, jistě by mysleli, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.
Nutně.
A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěny. Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín?
Při Diovi, dozajista!
U takových lidí tedy, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí.
Docela nutně.
Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo, a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na předměty, jejichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z předcházejících předmětů, odpovídati na otázku, co tj.? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány?
Mnohem pravdivější.
Zde bych se zastavil podruhé. To, o čem Platón mluví by totiž přepokládalo, že dotyčný je opravdu psychicky silný jedinec, protože to, co by viděl po odchodu z jeskyně by bylo natolik odlišné od toho, co dosud znal, že by se zcela jistě dostal na samou hranici šílenství. Platón se tímto podobenstvím snaží poukázat na to, že by se lidé měli snažit dosáhnout světa idejí. Ve světle mého předchozího výroku se však nabízí otázka, zda by vůbec člověk bez předchozí přípravy byl schopen zvládnout setkání se světem idejí. Podle mne v tomto případě více než kdy jindy platí výrok, kterým se i já řídím ve svém osobním životě: "Někdy je i samotná cesta ve skutečnosti cílem". Co tím myslím? Jednoduše to, že ne vždy můžeme dosáhnout cíle, který si vytyčíme. V takovém případě jde hlavně o to, pokusit se k němu co nejvíce přiblížit. Nyní se ve vyprávění posuneme o kousek dále k další velmi zajímavé části:
"Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdy by se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a slunečné světlo.
Jak by ne?
Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest.
Nutně.
A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě, a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.
Toto je podle mého názoru nejdůležitější část podobenství, protože nám podává nejjasnější obraz autorovy povahy a názorů. Světa idejí se týká první odstavec, ve kterém Platón říká, na co by byl dotyčný schopen dívat se nejdříve a na co až později. Jedná se vlastně o cestu ze zaslepení k poznání. Platón však podceňuje jednu věc. Tou je lidský rozum, zkušenosti a potažmo představivost. Běžný člověk si na základě zkušeností dokáže představit, jak asi vypadá předmět, který vrhá stín. Stín kočky je možná protáhlý, ale většinou si stále udržuje základný rysy tohoto zvířete. S obrazem ve vodě je to podobné. Je sice zkreslený, ale stále vypadá jako to, co zobrazuje. A je rozhodně mnohem přesnější než stín. Když pak pohlédne na předmět samotný, dokáže s velkou určitostí říci, že to je to, co viděl na vodní hladině, nebo co vrhalo stín. Osoba z podobenství ovšem tyto zkušenosti nemá. Přesto však by měla být schopna identifikovat alespoň některé stíny podle jejich tvaru. To ale neumí. Proč? Jednoduše proto, že se jedná o podobenství. Svět idejí je totiž mnohem složitější než jeskyně a svět mimo ni tak, jak je Platón popsal. Navíc nikdo z nás nedokáže pochopit a vidět svět idejí v jeho celistvosti a to i přesto, že jsme z něj přišli. Celý náš život je vlastně zapomínáním této zkušenosti s idejemi, ale zároveň snahou o přiblížení se k nim. Je to boj s větrnými mlýny? Pokud se při tomto snažení staneme lepšími lidmi, tak podle mého názoru určitě ne. O světě, ve kterém žijeme a jehož jsem sami součástí hovoří Platón jako o stínu světa idejí. O umění, které je tak významnou součástí jeho vlastní civilizace se pak zmiňuje jako o stínu stínů, protože je pouhým odrazem našeho světa. Přitom absolutně nepřemýšlí o tom, že každý umělec do svého díla dává něco ze svého vlastního pohledu na svět a tím své dílo vzdaluje realitě, ale přibližuje něčemu mnohem osobnějšímu - vlastnímu vidění světa. Tato snaha je podle mne snahou o přiblížení se světu idejí. Protože každý z nás je vlastně stvořením, které vychází z určité ideji, a proto by měl mít nárok na individuální vidění světa. Vlastní názor na věci totiž ukazuje snahu porozumět jim. Ten, kdo si na věc udělá nějaký názor musí tu věc nejdříve více či méně poznat. A není snad poznání jednotlivých věcí cestou, jak se přiblížit světu idejí? Proto bych s tímto Platónovým názorem tak úplně nesouhlasil. Naopak si myslím, že umění je prostředek, jak se dá přiblížit světu idejí.

Masmédia

2. prosince 2006 v 17:58 | Mirek |  Úvahy
Soudobé informační technologie a jejich vliv na společnost
Člověk je jak známo tvor společenský, a proto se nejen rád sdružuje, ale také vyhledává informace o ostatních lidech a jejich životě. Ještě před sto lety byly hlavními zdroji informací noviny a rádio, popřípadě telegram. Tehdy se již sice informace šířily dosti velkou rychlostí, ale pozdější vynálezy tuto rychlost ještě zvětšily.
Nyní se budu věnovat jednotlivým médiím samostatně v jejich historickém vývoji:
Tisk
Již velmi záhy na přelomu si někteří lidé uvědomili, jak velký potenciál v sobě toto médium skrývá. Právě díky novinám se lidé poprvé začali dozvídat o světě, který existuje dále než několik desítek kilometrů od jejich domova. Jakousi formu novin dal vydat již roku 59 př.n.l. Julius Cesar pod názvem "Acta Diurna". Tehdy to byl vlastně pouhý soupis nedávných událostí. Na první historicky doložené noviny si svět musel počkat až do roku 713. Tehdy vyšly v Pekingu pod názvem "Různé zprávy". Byly to noviny ručně psané, a tedy vydávané v nepříliš velkém nákladu. Tištěné noviny spatřily světlo světa roku 1605. Jmenovaly se Relation aller fürnemmen und gedenckwürdigen Historie a jejich vydání bylo spojeno s osobou Švýcara Johanna Caroluse.
Noviny měly velký vliv na celou soudobou společnost už od počátku jejich soustavného vydávání, ale ve válečných letech se jejich význam ještě zvýšil. Za první světové války informovaly veřejnost o situaci na frontě, ale také vyzývaly mladé muže ke vstupu do armády. Vlády bojujících mocností však využívaly noviny i jako prostředek propagandy. V novinách se začaly objevovat nejen články zkreslující skutečnou situaci na bojištích, ale také karikatury čelních představitelů nepřátelského národa. Období hospodářské krize, které se přihlásilo o slovo po skončení války roku 1918 se neslo ve znamení hledání viníků nastalých problémů. I tehdy se o slovo přihlásily nejrůznější karikatury a štvavé články. Nacionalistické kruhy v Německu patřili k těm nejradikálnějším odpůrcům takzvaného Versailleského míru, a proto byly ochotné poslouchat jistého Adolfa Hitlera a jeho teorii o tom, že za všechno mohou židi. Jak se situace vyvíjela dále víme všichni moc dobře. Vypuknuvší druhá světová válka poskytla opět mnoho příležitostí k využití novin a jejich potenciálu. Proto vycházelo velké množství periodik, jejichž často jediným smyslem bylo šířit myšlenky té které bojující strany. Příkladem takového periodika může být například "Vlajka", kterou vydávala stejnojmenné nacionalistické (a později nacistické) hnutí na území tehdejšího protektorátu. Američané si v tomto směru "vystačili" například s novinami "Stars and Stripes" neboli Hvězdy a Pruhy, které byly určeny přímo vojákům na frontě. Tyto noviny s tradicí od roku 1861 se zaměřovaly zejména na posílení morálky vojsk. Proto otiskovaly příběhy mužů, kteří se ve vypjatých situacích zachovali statečně, nebo někomu svým jednáním zachránili život.
Informace zveřejněné v novinách však nebyly vždy zkreslené, nebo zcela nepravdivé. Někdy se objevil i článek, který byl až nepříjemně přesný. Proto nastoupila cenzura. Ta se s novinami táhne už od počátku jejich existence, ale ne vždy je tak evidentní jako kdysi, kdy redakce novin musela posílat každý výtisk ke schválení, ale protože měla zájem na tom, aby informace v jejích novinách byly ty nejaktuálnější, čekala na poslední chvíli. Pokud ale některý článek takzvaně "neprošel", nebylo ho často čím nahradit a noviny proto vycházely s bílými plochami.
Televize
Toto médium sice existovalo již od svého počátku paralelně s novinami, ale jejich role se měnila mnohem rychleji. Na samém počátku své existence byla televize určena hlavně pro pobavení diváků. První vysílání v České republice tak bylo ve znamení historek v podání známých herců, improvizovaných divadelních představení, která se hrála přímo ve studiu. Teprve později nasbíraly štáby dostatek zkušeností a měly dostatečně výkonnou techniku pro vysílání celé řady přímých přenosů. Ale i v tomto případě šlo zpočátku hlavně o zábavu. Prvním přímým přenosem tak většinou bývalo některé sportovní utkání. Šéfové televizních studií a vlády, které je kontrolovaly si ale brzy začaly brát příklad z nejrůznějších válečných týdeníků, které se vysílaly v kinech před hlavním představením. Tyto pořady totiž jako první využily ten největší potenciál, který v sobě toto médium skýtá - ukazovaly to, co chtěly, aby divák viděl a ne to, co se skutečně stalo. Jako příklad by mohl posloužit například jeden německý válečný týdeník, jehož rozbor jsem měl možnost vidět v jednom dokumentárním filmu. Začínal záběrem na střílející německé vojáky. STŘIH! Vojáci utíkají kamsi dopředu k obzoru. STŘIH! Ve sněhu leží těla zabitých sovětských vojáků. STŘIH! Němečtí "vítězové" se radují. I ten největší amatér by však byl schopen poznat, že tělo, které je do poloviny zakryté sněhovou peřinou nemůže patřit čerstvě zabitému vojákovi. Je tedy jasné, že tento "dokument" není autentický ani trochu, ale naopak je tvořen několika nezávisle na sobě pořízenými záběry. Ne vždy se ale jednalo o takto "upravené" snímky. Existovali a dodnes naštěstí existují lidé, kteří chtějí zobrazovat realitu tak, jak skutečně je.Mezi ty nejznámější patří například malá holčička zasažená napalmem, která se slzami v očích utíká od hořící rodné vesnice. Techniku podobné té z výše uvedeného příkladu začaly brzy využívat všechny televize na světě a tak se lidé museli naučit, jak se vyrovnat s více či méně podbízivými záběry. Kontroverzní americký režisér Michael Moore ve svém ještě kontroverznějším snímku Bowling for Columbie tvrdí, že Amerika má v současné době tak velký problém s kriminalitou prostě proto, že lidé jsou doslova bombardováni negativními zprávami. Pod jejich vlivem narůstá jejich strach a ve stresových situacích následně jednají neadekvátně. Něco podobného lze však vidět i u nás. Jistá nejmenovaná komerční televizní stanice nedávno uvedla ve své hlavní zpravodajské relaci příspěvek o nezvykle velkém počtu toho dne na silnici usmrcených lidí. Záběry zničených aut se střídaly s detailními pohledy na těla zakrytá bílou plachtou. To vše podbarvoval ženský pláč. Realita je krutá, ale musí nás na to televize upozorňovat takto extrémním způsobem? Setkal jsem se s názorem, že lidi prostě a jednoduše přitahuje pohled na takto extrémní situace. Málokdo dokáže odvrátit zrak, když projíždí kolem vážné dopravní nehody. Právě naopak. Většina lidí ještě "natahuje krk", aby všechno lépe viděla. Tento instinktivní zájem o neštěstí druhých se televize snaží využít, protože jim zajišťuje vyšší sledovanost. A vysoká sledovanost znamená větší příjem z reklamy.
Reklama je vůbec kapitolou sama pro sebe. Protože jak byste definovali reklamu? Jedna z možných definic je: "Úmyslné klamání spotřebitele, nebo jeho neúplné informování za účelem dosažení zisku." Ta pramení z prostého faktu, že každá reklama na prací prášek vám bude tvrdit, že jejich prášek je "nyní ještě lepší", nebo "s novou aktivní silou proti zaschlým skvrnám" nebo že "S naším prostředkem budou barvy barevnější, černá černější a bílá ještě bělejší,"nebo něco podobného. Televize navíc věnují reklamě tolik času, že i když nechcete, alespoň občas se na některou podíváte. A po nějaké době se přistihnete, že si notujete nějakou melodii, která v ní zazněla, nebo častujete kamarády otřepaným reklamním sloganem. Televizní reklama ovšem nemusí být nutně ta nejúčinnější. Je totiž smutnou pravdou, že na takzvaný "spam" reaguje až deset procent lidí, kteří jej obdrží. Tím se dostáváme k dalšímu masmédiu, kterým je:
Internet
Počátky tohoto média sahají do roku 1969, kdy byla 29 listopadu vytvořena první síť mezi Kalifornskou univerzitou a Stanfordským výzkumným institutem. Armáda tehdy projevila potřebu propojení více počítačů tak, aby byla možná jejich vzájemná komunikace. Výsledkem byl ARPANET, tedy vojenský předchůdce internetu. Nikdo si tehdy nedokázal představit, jak by se něco podobného dalo využít v civilním sektoru. To se ale brzy změnilo a během dalších dvaceti let internet nabýval na objemu i důležitosti. Dnes, v době kdy nám slouží prakticky denně a email vytlačil klasické dopisy do pozadí se stává stále častěji. Internet má mnohem více možností, než všechna předchozí média. Dokáže video doprovodit textem a zároveň i obrazovou galerií.Existují na něm fóra, na kterých se mohou naprosto anonymně vyjádřit lidé z celého světa k prakticky jakémukoliv problému, který by je mohl zajímat. Díky celosvětovému rozšíření angličtiny jako jakéhosi globálního jazyka je navíc velmi jednoduché se s kýmkoliv domluvit. To s sebou přináší dvojí riziko.Zaprvé to bezpečnostní, protože je nemožné sledovat všechny stránky, na kterých by se teroristé mohli domlouvat a za druhé riziko takzvané internetové kriminality, jako je šíření nelegálního software, nebo také nejrůznějších pornografických materiálů. V tomto směru jsou zvláště nebezpečné servery, které jsou velmi dobře zabezpečené a své uživatele při připojení "přesměrují" na několik dalších serverů na různých místech světa, jen aby znesnadnily jejich identifikaci. Potom už ale nic nebrání tomu, aby se dotyčný uživatel dostal například k pornografickým materiálům toho nejhrubšího zrna. Jednotlivé státy jsou si tohoto naštěstí velmi dobře vědomy a v rámci svých možností podnikají patřičné kroky. Budoucnost internetu tedy snad nebude budoucností místa, kde se setkávají kriminálníci, ale spíše místa, které slouží k výměně informací o různých světových společenstvích a kulturách.