Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Platón

3. prosince 2006 v 16:46 | Mirek |  Úvahy
Osobu Platóna asi netřeba představovat. Bylo by to nošení dříví do lesa, a proto se tomu vyhnu. V této práci bych totiž zejména chtěl porovnat Platónovo podobenství se svým vlastním pohledem na svět. Už při čtení patřičného textu jsem si uvědomoval, že s mnoha věcmi nesouhlasím a jiné bych přinejmenším doplnil o odlišný úhel pohledu. Vím, že to může znít příliš troufale nebo dokonce namyšleně, ale tak to vůbec není. Myslím si, že pro mne samotného bude mnohem větším přínosem, když se pokusím polemizovat s takovým velikánem, než když najdu někoho, kdo to udělá za mne. Proto jsem zavrhl myšlenku srovnání dvou různých filosofických děl. Nyní se tedy pustím do popisu Platónovy jeskyně a jejích obyvatel, který vychází z Platónova rozhovoru s Glaukomem. Ten ovšem budu přerušovat vlastními komentáři. Budu přitom vycházet z knihy uvedené v použité literatuře.
"Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky."
Zde bych se rád poprvé zastavil s prostou otázkou: Kdo byli ti lidé? Čím si zasloužili tak krutý trest? Jaká společnost může být tak krutá, že odsoudí děti k něčemu tak hroznému, jako je život v temné jeskyni s pouty na rukou a šíji? Já osobně tvrdím, že jakýkoliv život je lepší než smrt, ale pokud bych měl volbu mezi smrtí a takovýmto životem, volil bych asi smrt. Vždyť jednou z věcí, která je v životě člověka nejdůležitější, je kontakt s jinými lidmi. Prostý lidský dotek. A o toto všechno jsou chudáci v jeskyni ochuzeni. Nikdy nepoznají, jaké to je obejmout drahou osobu, nikdy nezjistí jaké je mateřské pohlazení. Je sice pravda, že to nikdy nezažili, a proto jim to nemůže chybět, ale i přesto je podobné zacházení velmi kruté. Ale na druhou stranu je potřeba říci, že se jedná o pouhou metaforu. Ti lidé jsou ztělesněním všech lidských předsudků, obav a strachů z neznámého. A nebyly to právě předsudky, které v mnoha okamžicích brzdily vývoj lidského druhu? Vzpomeňme si například na Galileo Galilea, který byl přinucen odvolat něco, o čem byl hluboce přesvědčený a co bylo pravdou, ale lidé v té době to ještě takto neviděli. Jeho žalobci tehdy seděli svázaní v jeskyni a Galileo byl tím, kdo alespoň na chvíli zahlédl svět mimo ni. Viděl jen jeho malou část, ale byl venku.
"Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí.
Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.
Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně.
Jak by také uviděli, když jsou nuceni držeti po celý život hlavu bez pohnutí?
A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?
Ovšemže.
A kdyby mohli vespolek rozmlouvati, jistě by mysleli, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.
Nutně.
A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěny. Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín?
Při Diovi, dozajista!
U takových lidí tedy, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí.
Docela nutně.
Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo, a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na předměty, jejichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z předcházejících předmětů, odpovídati na otázku, co tj.? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány?
Mnohem pravdivější.
Zde bych se zastavil podruhé. To, o čem Platón mluví by totiž přepokládalo, že dotyčný je opravdu psychicky silný jedinec, protože to, co by viděl po odchodu z jeskyně by bylo natolik odlišné od toho, co dosud znal, že by se zcela jistě dostal na samou hranici šílenství. Platón se tímto podobenstvím snaží poukázat na to, že by se lidé měli snažit dosáhnout světa idejí. Ve světle mého předchozího výroku se však nabízí otázka, zda by vůbec člověk bez předchozí přípravy byl schopen zvládnout setkání se světem idejí. Podle mne v tomto případě více než kdy jindy platí výrok, kterým se i já řídím ve svém osobním životě: "Někdy je i samotná cesta ve skutečnosti cílem". Co tím myslím? Jednoduše to, že ne vždy můžeme dosáhnout cíle, který si vytyčíme. V takovém případě jde hlavně o to, pokusit se k němu co nejvíce přiblížit. Nyní se ve vyprávění posuneme o kousek dále k další velmi zajímavé části:
"Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdy by se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a slunečné světlo.
Jak by ne?
Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest.
Nutně.
A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě, a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.
Toto je podle mého názoru nejdůležitější část podobenství, protože nám podává nejjasnější obraz autorovy povahy a názorů. Světa idejí se týká první odstavec, ve kterém Platón říká, na co by byl dotyčný schopen dívat se nejdříve a na co až později. Jedná se vlastně o cestu ze zaslepení k poznání. Platón však podceňuje jednu věc. Tou je lidský rozum, zkušenosti a potažmo představivost. Běžný člověk si na základě zkušeností dokáže představit, jak asi vypadá předmět, který vrhá stín. Stín kočky je možná protáhlý, ale většinou si stále udržuje základný rysy tohoto zvířete. S obrazem ve vodě je to podobné. Je sice zkreslený, ale stále vypadá jako to, co zobrazuje. A je rozhodně mnohem přesnější než stín. Když pak pohlédne na předmět samotný, dokáže s velkou určitostí říci, že to je to, co viděl na vodní hladině, nebo co vrhalo stín. Osoba z podobenství ovšem tyto zkušenosti nemá. Přesto však by měla být schopna identifikovat alespoň některé stíny podle jejich tvaru. To ale neumí. Proč? Jednoduše proto, že se jedná o podobenství. Svět idejí je totiž mnohem složitější než jeskyně a svět mimo ni tak, jak je Platón popsal. Navíc nikdo z nás nedokáže pochopit a vidět svět idejí v jeho celistvosti a to i přesto, že jsme z něj přišli. Celý náš život je vlastně zapomínáním této zkušenosti s idejemi, ale zároveň snahou o přiblížení se k nim. Je to boj s větrnými mlýny? Pokud se při tomto snažení staneme lepšími lidmi, tak podle mého názoru určitě ne. O světě, ve kterém žijeme a jehož jsem sami součástí hovoří Platón jako o stínu světa idejí. O umění, které je tak významnou součástí jeho vlastní civilizace se pak zmiňuje jako o stínu stínů, protože je pouhým odrazem našeho světa. Přitom absolutně nepřemýšlí o tom, že každý umělec do svého díla dává něco ze svého vlastního pohledu na svět a tím své dílo vzdaluje realitě, ale přibližuje něčemu mnohem osobnějšímu - vlastnímu vidění světa. Tato snaha je podle mne snahou o přiblížení se světu idejí. Protože každý z nás je vlastně stvořením, které vychází z určité ideji, a proto by měl mít nárok na individuální vidění světa. Vlastní názor na věci totiž ukazuje snahu porozumět jim. Ten, kdo si na věc udělá nějaký názor musí tu věc nejdříve více či méně poznat. A není snad poznání jednotlivých věcí cestou, jak se přiblížit světu idejí? Proto bych s tímto Platónovým názorem tak úplně nesouhlasil. Naopak si myslím, že umění je prostředek, jak se dá přiblížit světu idejí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama