Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Únor 2007

Úraz

7. února 2007 v 0:37 | Mirek |  Úvahy
Nevím, jak mám tento příspěvek nazvat, ale je o něčem, co člověk ví, že se může stát, ale nikdy s tím nepočítá. 17. ledna byl můj taťka v práci. Měl za úkol pomoct při rozebírání nějaké haly. Obsluhoval "Mannitou", což je takový lepší traktor s "uhrňačem". Taťka seděl v tom traktoru, ale najednou (nikdo neví proč) z toho traktoru vylezl a šel směrem k té hale. Kdyby se chtěl jít vyčůrat, tak šel na opačnou stranu. Nikdo nechápe, proč udělal to, co udělal. Najednou na něj jeho kolega Štěpán zakřičel: "Pozor!". Ze střechy se na taťku totiž řítila železná traverza. Taťka si instinktivně dřepl na bobek, ale traverza padala dál. Naštěstí se o něco zachytila, což ji zpomalilo. Stejně ale dopadla nebezpečně blízko taťky a při odrazu od země ho trefila do čela. Štěpán k taťkovi okamžitě přiběhl. Taťka byl v bezvědomí, ale hned se probral a chtěl jít domů. Že mu prý nic není a že ho jen trošku svědí čelo. Štěpán ho ale nepustil. Během osmi minut přijela sanitka. Můj taťka má ale z doktorů doslova panickou hrůzu. Pamatuju si, že jednou se mnou musel jít na očkování a když viděl, jak mi sestra dává injekci, omdlel a museli ho tam křísit. :-) No a když uviděl sanitku, tak se začal bránit, že on nikam nejede a že oni mu dají injekci a to ho bude bolet. Injekci samozřejmě dostal, protože ho nakonec museli uspat. Toto vím z vyprávění lidí, kteří to slyšeli od těch, co tam u toho osobně byli. Ani nevím, jak se ten "Štěpán" jmenuje celým jménem. Takže je těžké říct, nakolik je to přesné. Ti chlapi, co to viděli, prý nebyli schopní jít do práce ještě několik dní. A hala stojí nerozebraná ještě dnes.
Sanitka ho zavezla do Kyjova a odtut letěl vrtulníkem do Brna. Udělali mu nezbytná vyšetření a převezli ho na sál. Já jsem v té době byl na koleji a pokoušel jsem se donutit k učení na zkoušku z psychologie, která je naprosto nudná. Najednou mi zavolala teta, které odjakživa tykám: "Ahoj Ivo. Co potřebuješ?" zeptal jsem se jí zvesela. "No ahoj. Já bych Tě chtěla o něco poprosit, ale probereme to u večeře, jo? Já Tě tak za hodinu a půl vyzvednu." Přijela zhruba kolem půl šesté a v autě mi vytočila na mobilu mamku, která mi řekla, co se stalo: "Taťka měl v práci úraz a Iva tě teď zaveze domů." Nechápal jsem. Myslel jsem si, že se taťka třeba řízl do prstu a že Iva mě veze K SOBĚ domů. To mi nedávalo smysl. Iva mi to ale rychle vysvětlila. Zeptala se, jestli chci jet na pohotovost na injekci. Nejdřív jsem si myslel, že to zvládnu bez ní, ale pak jsem si to rozmyslel. Na pohotovosti jsem začal být nervózní. Když na mě přišla řada, řekla mi doktorka, že se jí nepovedlo sehnat injekci na uklidnění, ale jen na spaní. A že až mi ji píchne, budu spát nejmíň šest hodin. To jsem odmítl, protože jsem věděl, že za tři hodiny budu doma. Tak jsem dostal Diazepan a jelo se.
Když jsem přijel domů, všichni plakali. Já jediný jsem se držel a byl jsem v klidu. Tvrdil jsem, že je taťka silný a že to zvládne. A byl jsem si tím docela i jistý. Pak jsem ale šel nahoru, protože Míša (sestra) se někam vytratila. Našel jsem ji, jak objímá taťkovu peřinu a čichá k ní. Možná to zní docela divně, ale jak si nejlíp připomenete člověka? Jeho vůní... Když jsem to viděl, rozplakal jsem se. Je to jeden z těch obrazů, na který se nezapomíná. Pak si ještě pamatuju, jak jsme se spolu modlili a jeden z nás řekl větu: "Pane Bože neber nám našeho tatínka." Ale ten první den mám rozsekaný do takových malých nesouvislých útržků.
Druhý den jsme se jeli na taťku podívat. Cestu do nemocnice si ani moc nepamatuju. Vím jen, že jsme se zastavili na jídlo a já jsem jedl nějakou bagetu a polévku. Sice jsem snědl všechno, ale naprosto nevím, jak to chutnalo. V nemocnici jsme si museli dát pláště a návleky a vydezinfikovat si ruce, ale třeba čepku ani roušku kupodivu ne. Když jsem vcházel do pokoje, zastavil jsem se ve dveřích. Na posteli ležel někdo s ovázanou hlavou, trubičkou v puse a fialovo černýma očima nateklýma na několikanásobek jejich normální velikosti. Za tím člověkem byla spousta přístrojů. "To není on. to přece nemůže být můj taťka..." říkal jsem si v duchu. Pak jsem přišel blíž. Podle tvaru pusy jsem ho poznal. Stoupl jsem si k jeho pravému boku a chytil ho za ruku. Byl to on.

Dnes jsem za ním jel podruhé. Když jsme přišli na oddělení, otevřel nám nějaký starý hubený člověk. "Dobrý den," chystal jsem se říct, ale pak mi to došlo. Byl to můj taťka. Strašně moc zhubl, neměl zuby (spodní protézu nám dali domů už v Brně, horní mu vytáhli při druhé operaci.), na hlavě měl jizvu uprostřed čela, druhá mu obtahovala linii vlasů a třetí už nebyla pod vlasy vidět. Kolem očí měl ještě trošku modřiny. Ale už jsem ho zase poznával.

Až se trošku uklidním, dopíšu, co se dělo mezi těmi dvěmi návštěvami. Bylo toho moc, ale já jsem chtěl napsat hlavně o tom dnešku a už je toho na mě prostě moc, tak jsem to musel zkrátit. Ale co mě nejvíc mrzí deptá děsí a štve je fakt, že jsem dvakrát v životě nepoznal vlastního taťku.