Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Březen 2007

O kráse "obyčejných" věcí

28. března 2007 v 20:23 | Mirek |  Úvahy
Je spousta věcí, kterých si normálně nevšimnete, ale když je najednou nemáte, chybí vám. Jednou večer jsem stál se spolubydlícím v Praze na koleji na balkoně a říkám mu: "Tyjo co je to s tou oblohou. Není nějaká divná?" a on mi na to: "Normální, ne?". Chvilku jsem to nechal být, ale pak jsem si uvědomil, co se mi zdálo tak divné. Na obloze sice svítil krásný velký kotouč měsíce, ale nikde nebyla ani jedna hvězdička. Vzpoměl jsem si na jeden díl Simpsonových, kde se tomu říkalo "světelné znečištění" a že prý to způsobuje světlo velkoměsta. Připadalo mi to docela divné. Nikdy bych nevěřil, že mi může vadit taková věc. Jsou to přece "prostě hvězdy", ne? Ale když je nevidíte, začnou vám chybět.
Když jsem pak přijel domů, šel jsem na balkon, opřel jsem se o zábradlí a chvíli jen tak sledoval noční oblohu. Doma je černá. V Praze taková skoro světle modrá s prapodivnou žlutohnědou skrvnou nad domy. O té mi už dřív jeden kamarád řekl, že to je ten "super smog, co ho tady dýcháš po kilech". Je to sice možná detail, ale podstatný. Važme si proto věcí, které nám připadají samozřejmé.

Za humny je drak!

18. března 2007 v 23:48
Američané si u nás chtějí postavit základnu. O ničem jiném se v poslední době nemluví. Radar v Čechách! Americký radar! Kdysi jsem v jednom aprílovém vydání nějakého časopisu četl článek o tom, že česká vláda oficiálně požádala Německo, aby nám vládlo. Diskutovat se prý mělo jen o názvu nového státního celku, protože "Protektorát" ze zřejmých důvodů nepřipadal v úvahu. Jak vůbec naše vláda přišla na takto šílený nápad? Češi prý svou historií prokázali, že si neumí vládnout sami. Nejdříve byli součástí Rakouska-Uherska, brzy potom přišel Protektorát Čechy a Morava a pak čtyřicet let komunistické nadvlády. Ani jednou se Češi své porobě nepostavili se zbraní v ruce. Pražské povstání je onou pověstnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. A co teď? Necháme si tady postavit radar a nadávat budeme jako vždycky až pak? Budeme se pak křižovat a ve stínu si šeptat: "Za humny je drak!" jako v té pohádce? Přikrčíme se a necháme se opít rohlíkem víz? Co chcete proboha dělat v Americe, když kurz koruny k dolaru je někde mezi 22:1 až 21:1? O čem si chcete povídat s lidmi, kteří posílají své vojáky válčit do zemí, o kterých sami ani nevědí, kde jsou? Co teď potřebujete? Co vás štve víc? Neschopnost českých politiků dohodnout se na čemkoliv, nebo možnost, že nám tady americká firma postaví americký radar, který budou obsluhovat američtí vojáci, jež budou jíst americké jídlo dodávané jim americkými letadly od amerických firem? Mělo by vás štvát oboje, protože oboje je projevem neschopnosti lidí udělat si ve věcech pořádek. A kdo jsou ti lidé? ČEŠI!!!
Jednu věc vám řeknu upřímně. S tou věcí by se mělo něco dělat. Sám na sobě jsem se nejméně dvakrát přesvědčil, že každý potřebuje dostat od života (lidově řečeno) aspoň pár facek. Nebo ještě lépe pořádně přes držku. Ale jak na to? Já jsem svou cestu už našel. Nemám sice zbraň a v životě jsem žádnou nedržel v ruce (Dobře. Kdysi na základní škole mi jeden policista dovolil v rámci nějaké besedy nabít si kalašnikov prázdným zásobníkem.), ale pokud opravdu kdekoliv v České republice vyroste americký radar, najdu někoho, kdo mi jí dá a párkát si střelím. Třeba se strefím, třeba ne. Snad to ale k něčemu bude. Snad nás bude víc…

Nepíšu, protože není co

18. března 2007 v 13:33 | Mirek |  Úvahy
Musím se přiznat, že mi vadí, jak málo se v poslední době věnuju svému blogu. Sice docela pochybuju, že mám nějaké pravidelné čtenáře, ale to ani není účel. To jsem zdůraznil už mnohokrát. Píšu si sám pro sebe. Internet jsem si zvolil proto, že se mi zdál bezpečnější a anonymější než klasický sešit někde pod postelí. To je ale samozřejmě blbost. Takže co teď? Psát nebo ne? Asi určitě ano, ale až zase jednou, až bude o čem. A hlavně až bude ta správná chuť a nálada. Takže zatím...

Arogantní nebo upřímný

16. března 2007 v 22:18 | Mirek |  Úvahy
Několikrát se mi stalo, že mi někdo řekl, že jsem arogantní člověk. Vždycky to bylo v situaci, kdy jsem dotyčného za něco kritizoval nebo těsně potom. Docela mě to trápilo a pořád ještě trápí, protože si takovéto věci beru docela dost k srdci. Ale na druhou stranu nemám pocit, že bych byl takový. Spíš si myslím, že je v tom něco jiného. Jsem totiž lidem zvyklý říkat pravdu do očí a pokud mi na nich něco vadí, řeknu jim to. Vždycky tvrdím, že když někomu řeknu, že mi na něm něco vadí, je to myšleno dobře. Znamená to totiž, že mi na tom člověku záleží a vadí mi, že je na něm něco, co se mi tak úplně nelíbí.
Uvedu příklad. Mám třeba jednoho spolužáka, který dost často používá poměrně odborné filosofické termíny i v běžné mluvě. Zhruba čtvrtině z nich nerozumím a ten zbytek mi připadá tak nějak nevhodný. Ne, že by se nehodil na přednášky, ale v hospodě u piva se podle mého názoru mluví jinak. Když jsem se mu to ale pokusil říct, skoro jsem se pohádal s jednou spolužačkou, která se ho zastávala a to, co jsem říkal, brala jako že mu nadávám za něco, za co on nemůže. Snažil jsem se tvrdit, že každý člověk by měl alespoň trochu přizpůsobit svou mluvu tomu, v jakém prostředí a s kým se nachází. Ta diskuse trvala několik hodin, ale stejně nikam nevedla. Spolužáka jsem naštval a spolužačka si pořád myslela, že to je osobní útok na něj. Přitom to byl jen pokus, jak mu ukázat, že ne každý, s kým se baví, mu musí rozumět. Když jsem se pak o celé věci bavil se zbytkem osazenstva hospody, řekli mi, že mají stejný problém, ale prostě to neřeší. To, čemu nerozumí, se snaží domyslet a zbytek prostě vypouštějí. Ale není lepší si o tom s tím člověkem promluvit, než dělat toto? Opravdu nevím, co si mám myslet, ale asi dva nebo tři lidé mě nazvali slovem "arogantní" a mně to docela vadí. Jenže pokud jsem opravdu arogantní, tak to sám sobě v životě nepřiznám. Takže co vy na to? Je to pravda?

Taťka2

11. března 2007 v 20:10 | Mirek

Taťka

11. března 2007 v 20:02 | Mirek
Tak takto teď vypadá. Bohu díky za to...