Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Duben 2008

Dnešek

23. dubna 2008 v 21:35 Úvahy
Tak už je to druhý den. Myslel jsem si, že mě to bude nějak mrzet, nebo budu litovat. Nestalo se. Jsem rád. Dost rychle jsem poznal, že to nemělo cenu a zareagoval jsem. Později už by to bylo jenom horší. Dneska jsem na koleji a trošku jsem se z toho všeho vypovídal. Sice jsem mluvil s lidmi, které nemám rád a jejichž názory pro mě nejsou podstatné, ale o to nejde. Potřeboval jsem někomu říct, co se mi honilo hlavou a oni mě poslouchali. Víc jsem nepotřeboval. Teď mám v hlavě naprosto čisto. Za tu krátkou dobu jsem se toho o sobě spoustu dozvěděl. Zjistil jsem, že jsem hodně tolerantní. Že dokážu komunikovat s jiným člověkem klidně i několik hodin denně. Ale také jsem zjistil, že ta šikana ze základní školy, je pořád ve mě. Bojím se toho, že mě někdo zradí. Že mi vrazí kudlu do zad. A proto potřebuju, aby moji kamarádi a známí byli velice asertivní. Nevadí mi, když mi někdo řekne, že teď zrovna melu kraviny. Stává se to. Mně i komukoliv jinému. Vadí mi, když mi to neřekne a baví tím někoho jiného.
Také jsem se dozvěděl dost věcí o svém těle. O tom, co mu dělá dobře a co ne. Zjistil jsem, jaký druh partnerů budu po fyzické stránce vyhledávat i to, že sex pro mě není asi tak podstatný, jak jsem si myslel, že pro mě bude. Ale také teď vím, že si budu co nejdřív chtít někoho najít. Někoho, s kým mi bude dobře a komu budu věřit. Je mi jedno, jestli to bude kamarádství nebo vztah. Ale dnes jsem si uvědomil, že v mém životě jsou už dlouhou dobu stále stejní lidé. Nebuduju žádné nové mezilidské vztahy. Měl bych s tím něco udělat.
Celkově vzato jsem teď opravdu spokojený. Mám za sebou zajímavý a hezký zážitek. Časem zapomenu na to špatné a zůstanou mi jen hezké chvíle. Stejně jako když měl taťka ten úraz. V podstatě jediná věc, kterou si z té doby pamatuju, nebo spíš chci pamatovat, je, jak jsme taťku vezli z nemocnice domů a on se nás ptal, jestli by mohl zajet mojí sestře koupit kytičku k svátku. V té chvíli jsem věděl, že se nám domů vrací taťka takový, jaký byl.
Proč si vlastně vzpomínám zrovna na ten úraz? Protože to ve výsledku stmelilo naši rodinu a posílilo nás to. Jsme teď ještě semknutější, než dřív.

Co teď?

22. dubna 2008 v 13:09 | Mirek
Řečnická otázka. Teď normálně budu pokračovat dál. Skončil jsem to. Nebyl jsem schopný vysvětlit, že nechci vztah ani věrnost, ale kamarádství a upřímnost. Jak byste se cítili vy, kdyby vám někdo vykládal, že má "kámošku na sex" a pak do vás čtrnáct dnů hustil, jak ho ta kámoška neskutečně štve a deptá a jak ji nechápe? Řekli byste si, že je to blbka, že? Tak jako já. Jenže co kdyby jste se pak chtěli sejít s tím člověkem, co tohle říká, a bylo by vám řečeho, že to nejde, protože jede za tou holkou? Nepřišlo by vám to divné? Mně ano. Tak jsem to začal řešit a dozvěděl jsem se, že ji bere jako "nevlastní ségru". Tak už jsem to bral. Prostě se občas vzájemně serou, ale asi se v podstatě mají rádi. Ale pak mi chodily na ICQ zprávy o tom, jak tam nechce jet a jak by bylo lepší, kdybysme na víkend byli spolu v Praze. Řekl jsem, že nevěřím. Kdyby to tak bylo, tak jsme přece spolu. Vždycky se dá na něco vymluvit. Jenže prý nelže. Takže jsme spolu na víkend nebyli, ale viděli jsme se ve čtvrtek. Já jsem začal mluvit o tom, jak mě sere s tím, že si protiřečí a každou chvíli mi říká něco jiného a jediné co jsem se dozvěděl bylo: "Já žiju teď a tady. Žiju okamžikem." a pak měl přijít sex. O tom jsem už psal v minulém příspěvku. Tehdy mě ještě sralo, že ten sex nebyl. Teď už jsem rád. Před víkendem mi ještě bylo řečeno, že spolu půjdou na túru a že teda stejně sex nebude. Jenže pak se mi ozvali v noci a když jsem se zeptal, jestli spolu teda spali, tak řekli, že ne, ale že jinak předtím celý den jo. Naštval jsem se. Připadalo mi, že si se mnou hraje a teď provokuje. Poslal mě do prdele a řekl, že se chovám jako "p**a". Chtěl jsem si to vyříkat po telefonu, ale prý se snaží zase š***t, tak nemám rušit. Napsal jsem přes ICQ, co mi vadí. V pondělí jsme to řešili a zase jsem se dozvěděl houby. Pořád si myslí, že mě štve ten vztah s tou holkou a nechce pochopit, že mi vadí to, že o ní mluví pokaždé jinak. Připadá mi jako neupřímný člověk, který buď má dobrou náladu a říká to, co se mu zrovna hodí, nebo má špatnou náladu a je vulgární. Popřípadě to prostě nechce řešit. A tohle prostě nejde. Všechno má své meze. Když je na mě někdo sprostý a pak to omlouvá chlastem a jointem, tak je to prostě vůl. Prý v takové chvíli nemám čekat konstantní názor. Proto jsem řekl jsem, že to je jako kdybych sedl do auta ožralý a zhulený a někoho srazil na přechodu a pak policajtům řekl: "Ale to se přece nemůžete divit. Jsem ožralý a zhulený, tak nemůžete čekat, že budu schopný v pohodě řídit auto." Je pravda, že to je extrém, ale je to stejný princip.
Navíc mi v neděli večer "promlouvala" do duše ta holka. Prý ať se nechovám jako hysterická ženská. Když jsem napsal, že jí do toho nic není a že je mi jejich vztah ukradený, ale chci upřímnost a že svoje názory si může nechat, protože jsem ji v životě neviděl a nemám potřebu poslouchat moralizování cizího člověka, řekla mi, že mě nechtěla nijak urážet. A tohle bylo jako co? "Hysterická manželka po deseti letech vztahu" není urážka? Pak změnila taktiku a prý ať netrápím hlavně sebe. Co jí je do toho? Bože jak já jsem rád, že jsem to ukončil. Bylo to sice hezké, ale popravdě jsem začal mít strach, že to, co si píšeme, nezůstává mezi námi. A vzhledem k tomu, že v tu sobotu jsme si psali přes ICQ té holky a ona to celou dobu četla, mám asi pravdu. Buď měla jít pryč, nebo se to mělo řešit jindy.

Mluvení

19. dubna 2008 v 16:47 Úvahy
Cítil jsem, že si potřebujeme promluvit, tak jsme si promluvili. Moc jsem se toho nedozvěděl a teď si ještě vyčítám, že jsem to chvílemi psychicky nezvládal. Některé věci, které jsem řekl, vyzněly úplně jinak, než vyznít měly. Ale s tím už teď nic nenadělám, protože jsem se zařekl, že už nic dalšího řešit nebudu. Nemá to cenu. Jen bych se do toho zamotával a zamotával. A nakonec bych stejně řekl něco jiného, než jsem chtěl. Ve čtvrtek jsem chtěl říct jen to, že potřebuju vědět, že nejsem jen člověk na sex, ale něco víc. Cokoliv víc. A taky jsem chtěl říct, že chci být opora ve chvílích, kdy to bude potřeba. Chci být kamarád. Chci být člověk, se kterým se dají řešit problémy... Pokud bude chtít, může se vyjádřit v komentářích tady na blogu.
Pak jsme se spolu měli vyspat. Říkám měli, protože se to asi opravdu mělo stát, ale já jsem to nedokázal. Nemohl jsem. Byl jsem v takovém psychickém stavu, že to prostě nešlo. Už dřív jsem se dozvěděl, že z naší zvláštní "dvojky" jsem já ten jediný, komu to dělá problém. Spí totiž s holkou, o které říká, že jsou na sebe často naštvaní. Také o ní říká, že se umí občas chovat zle. Ale ne tak zle, jako ostatní lidé. Cháptete to? Já bych s takovým člověkem nemohl mluvit. Natož spát. Proč to dělá? Mně ve čtvrtek stačilo to, že jsem byl nervózní z toho, co jsem chtěl říct a pak z toho, jaká bude reakce. Na sex jsem neměl ani pomyšlení. Naopak mě děsila představa, že bych se mohl zamilovat. To by asi mezi námi znamenalo konec. Na druhou stranu je pravda, že ve chvíli, kdy jsem měl k sexu svolit a nedokázal jsem to, jsem já už jednou svého uspokojení dosáhl. Ani neví, proč jsem vlastně dovolil, aby se to stalo. Celý ten den byl prostě divný.
Rozumím tomu, že někdo potřebuje sex. Já ho taky potřebuju. Proto jsem do toho koneckonců šel. Ale dělat to s někým, kdo mě takto sere? To si nemůže najít někoho, kdo mu bude sympatičtější?
Pak přišly chvíle ticha a trucování. Pak něco málo proběhlo. Celý ten den byl divný. Ráno to bylo lepší. Ale když už to vypadalo opravdu moc hezky, najednou se ve vzduchu objevil vztek. Nebo možná nervozita, nebo co to bylo. Ale v naprosto nevhodnou chvíli. Stejně jako den předtím ty moje monology. Ale já jsem to prostě potřeboval říct a přes ICQ mi to nestačí. Tak jsem to vyřešil takto. Asi jsem těch 20 hodin, které jsme byli spolu, zkazil. Ale nelituju. Příště to bude už jenom lepší. Sice se vždycky stane něco, co mě vyvede z míry, ale budu se snažit to tak moc neřešit a nepodléhat tomu. Aktuálně se to týká třeba zjištění, že si hraju na "neviňňátko" před někým, kdo ví, jak to celé bylo. Takové věci mě vyvádějí z míry. I teď se trochu bojím, jestli to na mě jenom nehraje. Jestli neumí jen dobře hrát. Jestli to se mnou jen "neválí". Co když si o mě myslí něco podobného, jako o té dotyčné, se kterou spí? Co když ta osoba, která ví, jak to tehdy na tom Lapiduchu bylo, ví, jak se na mě dívá? A co když ten pohled není vůbec příznivý?
Zároveň se ale za to všechno nenávidím. Za to, že jsem vůbec něco řešil, místo abych si užíval toho, jak to momentálně je. Za to, že jsem nebyl schopný mít sex, i když jsem si nepřál nic jiného. Za to, že jsem řekl věci, které zranily. Za to, že jsem řekl věci, které vyzněly jinak, než měly. A taky za to, že bych chtěl, aby se mi otevřel a přitom se pořád bojím otevřít se jemu.
Cítím dva zásadní pocity - radost z toho, že jsme byli spolu, ale zároveň totální zmatek z toho, jaký doopravdy je můj protějšek. Chvílemi mám pocit, že se do něj dokážu vcítit. Chvílemi si říkám, že jsem jenom jeho hračka. A pak jsou chvíle, kdy vlastně nevím, co si mám myslet. Ani na esemesku s dotazem jestli už je v cíli své cesty, mi nepřišla odpověď. To už nemá ani ty dvě minuty, když je s tou holkou?
Ale to všechno se prostě muselo stát. Vždycky říkám, že člověk má žít tak, aby neexistovaly chyby, kterých by litoval. To se nedaří vždycky, ale já se snažím, aby to v mém životě tak bylo. Abych i ty chyby, které udělám, bral tak, jak se staly. Teď jsem udělal několik chyb. Všechny se ale musely stát. Proč? Protože jsem teď ve fázi svého života, kdy takové chyby dělám. Kdybych celý ten den měl prožít znovu, neudělal bych nic jinak. V určitých situacích bych se snažil volit lepší slova, ale vím jistě, že bych řekl nějakou blbost zase v jiné části svého "monologu". Prostě jsem teď takový, jaký jsem a těžko s tím kdo něco udělá. Ale těch dvacet hodin jsem si i přesto užil a jsem za ně rád. Děkuju.

Novinky

15. dubna 2008 v 0:13 Úvahy
Už delší dobu jsem nic nenapsal a cítím potřebu se teď "vypsat" ze spousty věcí. Jsem teď ve stavu, kdy se cítím hrozně zvláštně. Našel jsem věc, která vyplnila můj život v místech, ve kterých jsem ani nevěděl, že mi něco chybí. Zažívám pocity, které jsem předtím neznal. Mám vztah s jiným člověkem. Není to láska. Není to přátelství. Není to sex. Je to z mého pohledu nepopsatelný pocit, kdy ho vnímám jako člověka, který mi není zase až tak blízký, ale zároveň je mi občas blízký až moc. Bylo pro mě hrozně těžké snažit se s ním "hádat", když to ten dotyčný člověk nechtěl. Na druhou stranu pro mě bylo krásné probudit se vedle něj. Až se mě jednou někdo zeptá, co se mi vybaví při vzpomínce na první sex, budou to moje slova: "Spíš?" a odpověď: "Ne." To, co následovalo, bylo krásné... Ráno poté.

Ale zažil jsem i horší situace. Řešili jsme je spolu přes internet a já jsem zjistil, že máme spoustu společného. Nejen s dotyčnou osobou, ale ještě s třetím člověkem, který má pro to, co prožívám, také svůj význam. Všichni máme své problémy. Každý úplně jiné, ale každý z nás se s nimi pokouší vyrovnat. Někomu se to daří více, někomu méně. Máme své cesty. I ty jsou různé. Nechápeme jeden druhého, ale zároveň mám alespoň já pocit, že tvoříme tři vrcholy jednoho trojúhelníku. V jeho středu je dokonale vyrovnaná osobnost. Potkáme se tam někdy? Nebo se budeme potkávat jen zprostředkovaně přes postel? Láska je sice krásná věc, ale je svým způsobem stejná, jako nemoc. Ani jeden z nás nemocný není. Všichni se na celou situaci díváme střízlivě. A co vidíme? Že je nám takhle dobře. Mluvím teď i za ně, ale věřím, že oni to berou taky tak.

Hledal jsem sex a našel jsem něco víc. Našel jsem velkou lekci tolerance. Zároveň jsem zjistil, že pro mě není těžké brát lidi takové, jací jsou. I když velká část společnosti je může brát jako "nemocné". Také jsem se dozvěděl něco o sobě. Ta šikana, kterou jsem zažíval na základní škole, zanechala své šrámy. Držím si od lidí odstup. Známé si pečlivě vybírám. Kamarády ještě pečlivěji. A do toho všeho si pustím člověka, o kterém nevím naprosto nic a vyspím se s ním. Nevyčítám si to. Jsem za to rád. Udělal jsem to, co jsem považoval za správné a co jsem potřeboval. Nejen fyzicky, ale i psychicky. V poslední době o sobě říkám, že nejsem připravený na vztah a ani žádný nechci. Tohle ale vztah není. Jsme milenci. Já jsem ve všem naprosto upřímný, ale dotyčná osoba mě občas mate. Chvílemi nevím, co si mám myslet. Ale zároveň jsem si díky rozhovoru s tímto člověkem uvědomil, že to je můj problém. Jsem totiž tak trochu paranoik.
Jsou ale také věci, které mi vadí. Už jsem zmínil, že je pro mě těžké se s dotyčnou osobou hádat. Jenže proč? Protože nechce řešit problémy. Má někoho třetího, ale já doteď nechápu ten jejich "vztah". Nejdřív jsem myslel, že jsou kamarádi na sex. Pak jsem si myslel, že ji začal nesnášet. Ještě později se mi to dotyčná osoba pokusila vysvětlit, což se mu docela povedlo. Jenže mi řekla, že i přesto, že ho ji ta osoba štve, se s ní dál kamarádi. Ale pak mi bylo řečeno, že ji ta osoba vlastně vůbec neštve. Tak jak to je, Co je mezi nimi? Doteď to nechápu a rozčiluje mě to. Co když je mezi nimi láska, kterou si nechtějí připustit?
Poslední věc, které mi vadí je to, že když jsem byl naštvaný, prohlásil jsem, že se musíme sejít a promluvit si. "Jenom promluvit?" dostalo se mi odpovědi otázkou. Já nejsem ten typ člověka, který by dokázal spát s někým, na koho je naštvaný. To by mělo být snad jasné každému. Proto jsem nechápal to, jak může ta dotyčná osoba jet několik set kilometrů a šukat s někým, kdo ji sere. Ale proč bych to měl řešit? Nechtějí to řešit oni, nebudu to řešit ani já. Jen mi vadí ta nevyjasněnost, ale hlavně to, že si dotyčná osoba myslí, že já budu taky takový. Že spolu budeme mít sex i ve chvíli, kdy mě bude štvát. Zeptal jsem se, co by se stalo, kdybychom mi dva, co s námi spí, řekli že nic nebude. Odpověď mi naznačila, že by to pro dotyčnou osobu byla porážka. Sakra ale proč? Vždyť snad jede za kamarádama, ne? Nebo jsou řeči o milencích a kamarádech na sex jenom fráze? Tomu nevěřím. Kdyby to tak bylo, tak si spolu nepíšeme tak dlouze na ICQ. Ale když řekne něco takového, mám pocit, že je ze mě akorát to péro, kterým si dělá dobře.
Já to všechno moc řeším. Vím to já a ví to i dotyčná osoba. Ale zaprvé je to v mé povaze a zadruhé je ta dotyčná osoba první, se kterou jsem se vyspal. A k takovým lidem má člověk většinou zvláštní vztah. Nemyslíte?