Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Mluvení

19. dubna 2008 v 16:47 |  Úvahy
Cítil jsem, že si potřebujeme promluvit, tak jsme si promluvili. Moc jsem se toho nedozvěděl a teď si ještě vyčítám, že jsem to chvílemi psychicky nezvládal. Některé věci, které jsem řekl, vyzněly úplně jinak, než vyznít měly. Ale s tím už teď nic nenadělám, protože jsem se zařekl, že už nic dalšího řešit nebudu. Nemá to cenu. Jen bych se do toho zamotával a zamotával. A nakonec bych stejně řekl něco jiného, než jsem chtěl. Ve čtvrtek jsem chtěl říct jen to, že potřebuju vědět, že nejsem jen člověk na sex, ale něco víc. Cokoliv víc. A taky jsem chtěl říct, že chci být opora ve chvílích, kdy to bude potřeba. Chci být kamarád. Chci být člověk, se kterým se dají řešit problémy... Pokud bude chtít, může se vyjádřit v komentářích tady na blogu.
Pak jsme se spolu měli vyspat. Říkám měli, protože se to asi opravdu mělo stát, ale já jsem to nedokázal. Nemohl jsem. Byl jsem v takovém psychickém stavu, že to prostě nešlo. Už dřív jsem se dozvěděl, že z naší zvláštní "dvojky" jsem já ten jediný, komu to dělá problém. Spí totiž s holkou, o které říká, že jsou na sebe často naštvaní. Také o ní říká, že se umí občas chovat zle. Ale ne tak zle, jako ostatní lidé. Cháptete to? Já bych s takovým člověkem nemohl mluvit. Natož spát. Proč to dělá? Mně ve čtvrtek stačilo to, že jsem byl nervózní z toho, co jsem chtěl říct a pak z toho, jaká bude reakce. Na sex jsem neměl ani pomyšlení. Naopak mě děsila představa, že bych se mohl zamilovat. To by asi mezi námi znamenalo konec. Na druhou stranu je pravda, že ve chvíli, kdy jsem měl k sexu svolit a nedokázal jsem to, jsem já už jednou svého uspokojení dosáhl. Ani neví, proč jsem vlastně dovolil, aby se to stalo. Celý ten den byl prostě divný.
Rozumím tomu, že někdo potřebuje sex. Já ho taky potřebuju. Proto jsem do toho koneckonců šel. Ale dělat to s někým, kdo mě takto sere? To si nemůže najít někoho, kdo mu bude sympatičtější?
Pak přišly chvíle ticha a trucování. Pak něco málo proběhlo. Celý ten den byl divný. Ráno to bylo lepší. Ale když už to vypadalo opravdu moc hezky, najednou se ve vzduchu objevil vztek. Nebo možná nervozita, nebo co to bylo. Ale v naprosto nevhodnou chvíli. Stejně jako den předtím ty moje monology. Ale já jsem to prostě potřeboval říct a přes ICQ mi to nestačí. Tak jsem to vyřešil takto. Asi jsem těch 20 hodin, které jsme byli spolu, zkazil. Ale nelituju. Příště to bude už jenom lepší. Sice se vždycky stane něco, co mě vyvede z míry, ale budu se snažit to tak moc neřešit a nepodléhat tomu. Aktuálně se to týká třeba zjištění, že si hraju na "neviňňátko" před někým, kdo ví, jak to celé bylo. Takové věci mě vyvádějí z míry. I teď se trochu bojím, jestli to na mě jenom nehraje. Jestli neumí jen dobře hrát. Jestli to se mnou jen "neválí". Co když si o mě myslí něco podobného, jako o té dotyčné, se kterou spí? Co když ta osoba, která ví, jak to tehdy na tom Lapiduchu bylo, ví, jak se na mě dívá? A co když ten pohled není vůbec příznivý?
Zároveň se ale za to všechno nenávidím. Za to, že jsem vůbec něco řešil, místo abych si užíval toho, jak to momentálně je. Za to, že jsem nebyl schopný mít sex, i když jsem si nepřál nic jiného. Za to, že jsem řekl věci, které zranily. Za to, že jsem řekl věci, které vyzněly jinak, než měly. A taky za to, že bych chtěl, aby se mi otevřel a přitom se pořád bojím otevřít se jemu.
Cítím dva zásadní pocity - radost z toho, že jsme byli spolu, ale zároveň totální zmatek z toho, jaký doopravdy je můj protějšek. Chvílemi mám pocit, že se do něj dokážu vcítit. Chvílemi si říkám, že jsem jenom jeho hračka. A pak jsou chvíle, kdy vlastně nevím, co si mám myslet. Ani na esemesku s dotazem jestli už je v cíli své cesty, mi nepřišla odpověď. To už nemá ani ty dvě minuty, když je s tou holkou?
Ale to všechno se prostě muselo stát. Vždycky říkám, že člověk má žít tak, aby neexistovaly chyby, kterých by litoval. To se nedaří vždycky, ale já se snažím, aby to v mém životě tak bylo. Abych i ty chyby, které udělám, bral tak, jak se staly. Teď jsem udělal několik chyb. Všechny se ale musely stát. Proč? Protože jsem teď ve fázi svého života, kdy takové chyby dělám. Kdybych celý ten den měl prožít znovu, neudělal bych nic jinak. V určitých situacích bych se snažil volit lepší slova, ale vím jistě, že bych řekl nějakou blbost zase v jiné části svého "monologu". Prostě jsem teď takový, jaký jsem a těžko s tím kdo něco udělá. Ale těch dvacet hodin jsem si i přesto užil a jsem za ně rád. Děkuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ettie Ettie | Web | 19. dubna 2008 v 17:31 | Reagovat

Nauč sa žiť napriek sklamaniam a vždy dokáž tomu, čo ťa sklamal, že je na tom horšie ako ty, lebo svet patrí sklamaným a nie tým, čo klamú a sklamali... ;)

Nájde sa niekto lepší...trust me :)

2 Mirek Mirek | 19. dubna 2008 v 17:38 | Reagovat

Ettie ale tak to přece není. Já neříkám, že mě zklamal. Já jen říkám, že v tom mám zmatek a i přesto, že dělám věci, které vím, že musím udělat, si vyčítám to, že ty věci dělám. Jestli mi rozumíš.

3 Blade Blade | Web | 19. dubna 2008 v 17:53 | Reagovat

Di za tím co chceš, protože ono to za tebou nedojde. 5íkej co chceš, aůe pořádně si rozmysli to co řekneš. To co řekneš už navrátit  nejde, ale téměř vždy se najde něco čím se to dá napravit. Nehledej chybu jen v sobě ale i v ostatních. Mám problém s tím že i když vím že tu chybu sem neudělal já tak si ji vyčítám. Jestli tě miluje, nebude mu záležet na tom jestli budete mít sex tehdy a tehdy... Měl by mít pochopení. Ale řeknu ti, odpověď na to co jsi napsal nečekej od nás, ale čekej názor od něj - nemusí to být přímo na to co jsi napsal ale na to co se odehrálo.  

Ptáš se jestli je to jen dobrý herec... Nech mu volnost, a když se vrátí - možná mu už došlo jak se co má.

4 Mirek Mirek | 19. dubna 2008 v 18:12 | Reagovat

Jenže mi se nemilujeme. Ani jeden z nás toho druhého nemiluje. Právě proto si dávám takový pozor...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama