Když si myslím, že už jsem na samém dně, vždycky klesnu ještě níž.

Dnešek

23. dubna 2008 v 21:35 |  Úvahy
Tak už je to druhý den. Myslel jsem si, že mě to bude nějak mrzet, nebo budu litovat. Nestalo se. Jsem rád. Dost rychle jsem poznal, že to nemělo cenu a zareagoval jsem. Později už by to bylo jenom horší. Dneska jsem na koleji a trošku jsem se z toho všeho vypovídal. Sice jsem mluvil s lidmi, které nemám rád a jejichž názory pro mě nejsou podstatné, ale o to nejde. Potřeboval jsem někomu říct, co se mi honilo hlavou a oni mě poslouchali. Víc jsem nepotřeboval. Teď mám v hlavě naprosto čisto. Za tu krátkou dobu jsem se toho o sobě spoustu dozvěděl. Zjistil jsem, že jsem hodně tolerantní. Že dokážu komunikovat s jiným člověkem klidně i několik hodin denně. Ale také jsem zjistil, že ta šikana ze základní školy, je pořád ve mě. Bojím se toho, že mě někdo zradí. Že mi vrazí kudlu do zad. A proto potřebuju, aby moji kamarádi a známí byli velice asertivní. Nevadí mi, když mi někdo řekne, že teď zrovna melu kraviny. Stává se to. Mně i komukoliv jinému. Vadí mi, když mi to neřekne a baví tím někoho jiného.
Také jsem se dozvěděl dost věcí o svém těle. O tom, co mu dělá dobře a co ne. Zjistil jsem, jaký druh partnerů budu po fyzické stránce vyhledávat i to, že sex pro mě není asi tak podstatný, jak jsem si myslel, že pro mě bude. Ale také teď vím, že si budu co nejdřív chtít někoho najít. Někoho, s kým mi bude dobře a komu budu věřit. Je mi jedno, jestli to bude kamarádství nebo vztah. Ale dnes jsem si uvědomil, že v mém životě jsou už dlouhou dobu stále stejní lidé. Nebuduju žádné nové mezilidské vztahy. Měl bych s tím něco udělat.
Celkově vzato jsem teď opravdu spokojený. Mám za sebou zajímavý a hezký zážitek. Časem zapomenu na to špatné a zůstanou mi jen hezké chvíle. Stejně jako když měl taťka ten úraz. V podstatě jediná věc, kterou si z té doby pamatuju, nebo spíš chci pamatovat, je, jak jsme taťku vezli z nemocnice domů a on se nás ptal, jestli by mohl zajet mojí sestře koupit kytičku k svátku. V té chvíli jsem věděl, že se nám domů vrací taťka takový, jaký byl.
Proč si vlastně vzpomínám zrovna na ten úraz? Protože to ve výsledku stmelilo naši rodinu a posílilo nás to. Jsme teď ještě semknutější, než dřív.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teliii Teliii | Web | 23. dubna 2008 v 21:37 | Reagovat

Ahoj,

prosím koukni na můj blog nebo aspoň nakoukni ať se mi zvedne návštěvnost. Děkuju

P.S.moc krásnej blog :)

2 Ivanka Ivanka | 8. června 2008 v 19:00 | Reagovat

Ano. Všechno zlé je k něčemu dobré. Na konec o sobě zjistíme něco nového a jsme zase o kousek dál. Teď se jen nebát, protože život je směsice všeho takže... užvej si, dokud to jde;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama